|
SedmnáctIvana Bartošová
Každý na světě má rád své jistoty. Někdo se rád spoléhá na určité datum, kdy mu na účet chodí měsíční výplata. Jiný se den co den dívá ve stejnou hodinu na ten samý televizní kanál a očekává, že budou dávat jeho oblíbený seriál. A všichni jsme zvyklí, že týden má pět pracovních dnů a další dva jsou dny volna. Ačkoliv se tyto věci zdají být naprosto přirozené a možná si říkáte, že je zbytečné se o tom vůbec zmiňovat, opak je pravdou. V okamžiku, kdy nám totiž někdo tyhle zažité stereotypy nabourá, zruší či změní, nastane chaos. Člověk si připadá ztracený, nesvůj a neuklidní se do té doby, než se všechno vrátí do původního pořádku. Pakliže se tak nestane, člověk se s tím opravdu špatně vyrovnává. Znáte to všichni? Určitě ano. Pro mě osobně je taková jistota kniha z pražské Městské knihovny. Vím totiž, že když si půjčím jakoukoliv knihu, vždycky na straně číslo sedmnáct najdu razítko Městské knihovny. Zdá se vám to jistě jako banalita, ale už se nad tím někdy někdo zamyslel, proč je to vlastně ta strana sedmnáct? Pamatuji se na své „poprvé“, kdy jsem tento fakt postřehla. Byla jsem přibližně v páté třídě. S kamarádkou jsem si zřídila průkazku a začala Městskou knihovnu navštěvovat. Vzpomínám si na to, jak jsem se nadšeně vrhala do regálů a listovala knihami až na stranu sedmnáct a to razítko tam vždycky bylo! Proč ale zrovna číslo sedmnáct? Těžko říct. Třeba to má úplně jednoduché vysvětlení a každý zodpovědný čtenář, přihlášený v Městské knihovně, na tuto otázku může jednoduše odpovědět. To si ovšem nemyslím. Domnívám se, že o tom mnozí ani nepřemýšlí, nebo je jim to kupodivu jedno. Možná bych té malé záhadě mohla přijít na kloub, avšak bojím se, abych nenarazila na nějakou naprosto všední záležitost. Mnohem romantičtější představa je, že se zakladatel Městské knihovny rozhodl razítkovat sedmnáctou stranu na počest dceřiných sedmnáctých narozenin. Nebo třeba zakládal knihovnu se sedmnácti svazky! Mohl také vášnivě milovat dvouciferná prvočísla. Na druhou stranu mohl být obdivovatelem římského básníka Publia Ovidia Nasa a uctít jeho památku číslem roku, ve kterém slavný poeta zemřel. Nebo prostě rád svačil o 17. hodině… Možností je nepřeberné množství, zvlášť když do toho každý zapojí svoji vlastní fantazii. Mně však bude stačit myšlenka té jistoty. Protože až příště budu marně čekat na autobus, který nepřijede tak, jak má, otevřu knihu a při pohledu na stranu číslo sedmnáct mě zahřeje u srdce.
Ivana Bartošová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009. (2. 12. 2008, 12:00, přidal uživatel ivana.bartosova)
Debata k článku |