„Hablund byl nejprve nadšen. Těmi lány donekonečna se rozprostírajících lesů. Ani rozestlat si ve vlaku nechtěl, aby nepřišel o kus té parády míhající se temné zeleně. Tlukotem pražců mu tlukotalo srdce. Jen škoda, že okýnko bylo tak zmazané. Otírat je zevnitř rukávem vůbec nepomáhalo...“

Píše se rok 1947 a do Charyně přijíždí Hablund, muž z Kodaně, který cítí jakési poslání. Tvrdí, že neprchá před svou ženou, navždy ji prý bude milovat, ačkoliv ji vypustil ze svých myšlenek krátce za Moskvou... Ani jeden z nich však netuší, že se již nikdy nesetkají.

Přichází rána! Zoufalá žena se po pár měsících rozhodne svého muže najít – do krutých sibiřských zákoutí by ráda vyslala expedici, jež by jí manžela přivedla zpět. Avšak marně.

Až po dlouhých šedesáti letech se na nádraží objevuje Erske. Objasní záhadné zmizení dánského podnikatele a fotografa, který chtěl objevit „Spolek milovníků tradic“?

Kniha je rozdělena do kapitol, v nichž každý z hrdinů vypráví o svém spletitém životě. Postupně se nám představí ještě Hablundova žena Mariane a Fedorek, "pravodník" na transibiřské magistrále, který má nejraději cestování po zasněžených kolejích.

Můžeme si všimnout, že se jejich výpovědi téměř neliší. Jakoby se v Charyni zastavil čas... Myslím si, že se autorce v tomto dobrodružném vyprávění podařilo velmi barvitě popsat nelítostné sibiřské zimy, nuzný život v kmenech, nebezpečí číhající v tajze za každým stromem, ale i lásku, která si nikdy nevybírá.

Autorka se nebrání spisovné češtině, striktně ji však nedodržuje, neboť každá situace si žádá své a ona si toho je plně vědomá... Román mne velmi zaujal svým dějem, pohrává si s námi, a čtenář je tudíž nucen napjatě vyčkávat... Příběh končí k mému překvapení tak krutě, jak si to jen Duch tajgy a dravé vlčí oči žádají.

Jitka Šafratová

Hůlová, Petra: Stanice tajga. Torst, Praha 2008. 334 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.