|
Život stržený do neovladatelnostiVicky Cristina Barcelona zabíjí iluze o pragmatickém linkování osuduMarek Dobrý
Když někdo příliš mluví, přestaneme ho poslouchat. Slova a historky se začnou opakovat jako seriálové zápletky a přijde čas posunout se o dům dál. Woody Allen na první pohled točí příliš mnoho filmů. Stále ale dokáže pobavit, inspirovat a nenudit. V jeho posledním snímku Vicky Cristina Barcelona přesunul děj svého filmu do temperamentní Barcelony a zvládl neočekávané. Jeho film působí důvěryhodně i bez klasických allenovských atributů. Devadesátá léta minulého století podlomila Allenovu pověst. Snad jen lehce experimentální Pozor na Harryho (1997) a kafkovský Stíny a mlha (1992) dostály alespoň částečně vysokým měřítkům, která jeho filmy musejí splňovat. Zdálo se, že jeden osobitý režisér zapomněl ukončit kariéru a vrhá tak nepříjemné světlo na celé své dílo. Avšak všichni allenovci i filmoví diváci mohou jásat, jelikož ten muž chytil po sedmdesátce snad pátý dech a zažívá jednu z výrazných etap své tvorby. Po vynikajícím psychologickém dramatu Cassandra’s Dream (2007), který česká distribuce zcela přehlédla, se 23.10. díky Aerofilms do kin dostal poslední Allenův film Vicky Cristina Barcelona. Dvě mladé kamarádky, Vicky a Cristina, se vydávají do Barcelony na prázdniny. Vicky (Rebecca Hall) je zasnoubená a do Katalánska míří částečně ze studijních důvodů. Cristina (Scarlett Johansson) neví, co se životem a hledá především nové zkušenosti. V restauraci dívky provokativně osloví pohledný malíř Juan (Javier Bardem) a rozvine tak zápletku. V kontrastu k Juanovu bohémskému stylu života a jeho schopnosti říci zamlčované se následně ukazují skrývané vlastnosti obou kamarádek. Ve chvíli, kdy se zdá, že děj ustrne, oživí ho nová, zásadní postava, geniální malířka (Penélope Cruz) – Juanova bývalá manželka a jeho životní citový závazek. Film je postaven především na pečlivém střídání tempa. Začátek filmu je poklidný. Děj často přerušuje vypravěč jakousi rozkouskovanou expozicí a kamera se soustředí na dovolenkové snímání krás Barcelony. Jakmile vstoupí do děje Juan, vzniká atmosféra napětí. Postavy říkají mnohem více výrazem tváře, pohledem očí a gesty. Poslední fáze filmu, po příchodu Penélope Cruz, nabírá hystericky proměnlivé tempo, způsobené povahou postavy. Geniální malířka je psychicky velmi labilní, nesmlouvavá a především neuvěřitelně temperamentní. Na její postavě Allen závěr filmu postavil, a jelikož precizně zvládl střídání euforie s hádavými a vražedně vyostřenými scénami, nelze od plátna odtrhnout oči. Celá emotivní houpačka je navíc podkreslovaná po celý snímek jedním hudebním motivem, což umožňuje sledovat proměnu nálady jedné písně na pozadí různých psychologických pasáží. Vicky Cristina Barcelona neřeší žádnou zásadní filozofickou tematiku, odkrývá spíše problémy každodenních životů. Snaží se nově nahlížet na dilema životních svazků. Jak přistupovat k základnímu rozhodování, s kým strávit vlastní život a jaké jsou varianty? Allenovy postavy s výjimkou Cristiny mají všechny, ať už působí bohémsky, nespoutaně či upjatě, nerozvázatelné vztahy k druhým osobám. Rozdíl je v charakteru propojení. Juan se svojí bývalou ženou žije v duchovním, mimofyzickém propojení, které je plné trápení a vzájemné inspirace. Vicky a její snoubenec jsou k sobě poutáni moderním způsobem – pragmaticky. Jen Cristina zůstává osamocena, na začátku hledání cesty k nalezení Jediné osoby. Allenova tvůrčí obroda spočívá zřejmě na dvou pilířích. Prospělo mu odpoutání od New Yorku. Umí do svých filmů vměstnat atmosféru země, kde natáčí. Navíc využívá místní herce, jejichž exotika filmy obohacuje. Allen nechává herce doslova divočit. Když Javier Bardem oslovuje dívky v restauraci, nehraje, ale je Španělem, jižanem se všemi klady a zápory. Druhým pilířem je rozostření hranice mezi komedií a dramatem. Není to nezvládnutí žánru, ale vědomé splynutí. Podobný princip počal v Melindě a Melindě (2004) a ve Vicky Cristině Barceloně ukázal šíři možností.
Marek Dobrý
Vicky Cristina Barcelona (USA/Španělsko, 2008, 96 min) Režie: Woody Allen Hrají: Javier Bardem, Scarlett Johansson, Rebecca Hall, Penélope Cruz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008. (6. 11. 2008, 12:00, přidal uživatel marek.dobry)
Debata k článku |