Tereza Boučková (nar. 1957) není na českém literárním poli žádným nováčkem, poprvé o sobě dala vědět svým románem Indiánský běh, za který v roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena. Stejně jako její debut je i Rok kohouta výrazně zatížen spisovatelčinými osobními zážitky, takže si ji čtenář chtě nechtě občas projektuje do hlavní postavy. Svět Terezy Boučkové je ale s tím románovým natolik provázán, že čtenář rozhodně nemusí trpět žádnými výčitkami.

Rok kohouta je příběhem ženy, která selhává v pokusech o udržení hroutící se rodiny. Dva adoptovaní synové se vymykají kontrole, ten biologický se uzavírá do sebe a manžel ujíždí na dlouhých cyklistických výletech. Pocity zmaru a žádného uznání srážejí její sebevědomí na nulu, k tomu se přidává tvůrčí krize. Přesto jsou však momenty, které hrdince dodávají sílu. Zajímá vás, co tuto ženu vyburcuje? Tereza Boučková nabízí silný příběh s ožehavým tématem. Román je plný zvratů, emocí, vtipu i sebeironie a napříč veřejností vyvolal bouřlivé ohlasy a diskuze.

Vstup do děje je rychlý, bez okolků nám hrdinka dává nahlédnout do karet, které jí život rozdal. Bez skrupulí odhaluje i své nejniternější pocity. Přes všechna zklamání, pesimismus a sebelítost hlavní hrdinky jsme zároveň svědky toho, jak téměř neustále sbírá energii a odvahu uhrát svoji „partii“ i se špatnými kartami. Stejně tak jako jsou lidské myšlenky a úvahy často rozporuplné a neustále se měnící, i styl vyprávění kolísá. Přelévá se z nálady do nálady, takže pulsující pasáže plné vzteku, rozčilení a beznaděje střídají strohé parafráze úředních nařízení, které přecházejí do pomalého a místy klišovitého rozjímání o všem a o ničem.

Rok kohouta, který hrdinka-autorka prožívá (a ve kterém se také narodila), dal název celé knize. S odkazem na čínský horoskop, kde se cyklicky navrací jednotlivé roky, si můžeme také povšimnout menších, dokola se opakujících bludných kruhů, ze kterých autorka-hrdinka ne a ne vystoupit. Periodicky se v hrdince střídá pocit lásky a nelásky k manželovi, k adoptovaným dětem i k sobě – k životu, který žije. Boučková však místa, kde už kolovrátek týchž pocitů a vzlyků začíná být příliš nápadný a nudný, zkouší celkem vhodně prokládat zprávami od přátel, ke kterým osud také nebyl vždy shovívavý, nebo skoro až lyrickými pasážemi o dojmech z umění. Na některých místech tak vzniká příjemné pnutí, občas ale tyto poetické vsuvky zaskřípou, to když Boučková sklouzne k neuvěřitelným kombinacím (např. Vláčilova Markéta Lazarová a pečení dvou plechů koláče).

Román je psán velmi živým jazykem, někdy textem prosviští pár nadávek, ale o to jsou pak jednotlivé výpovědi autentičtější. Občas se objeví drobná klišé ve vyjadřování, některé formulace jsou sloganovité nebo až trapně úsměvné (např. „Nebraň se lásce. Musím, neumím dělat něco na půl. Láska se nemá odmítat.“), ale objevují se i neotřelé formulace. Boučková si se čtenářem ráda pohrává. Hrdinka se tak při popisu svých pocitů zeširoka rozpovídá, ale ne vždy poví vše, a čtenář si tak může leccos domyslet. Autorka knihy by však mohla dát čtenáři i více prostoru, neboť český čtenář, jak pevně doufám, není hloupý, ale je naopak velmi zvídavý. Převyprávění (i když stručné) silného životního příběhu Rudolfa Slobody nebo Zuzany Navarové se ukazuje jako liché a nic nového neříkající.

Kniha vypovídá o spoustě bolů i radostí. A třeba vám také dodá sílu k tomu, abyste mohli zpívat a tančit, prostě trsat jako blázni.

Denisa Garciová

Boučková, Tereza: Rok Kohouta. Odeon, Praha 2008. 336 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.