Na úvod celé soutěže vylezl na improvizovaně instalované pódium sebevědomý moderátor Jakub Žáček s vlající oranžovou šálou. Teatrální intonací á la DJ Arnoštek z filmu Kouř začal diváctvo seznamovat se začínající akcí. Koná se regionální kolo soutěže ve slam poetry, kterého se účastní čtrnáct odvážných jedinců, osm jich postoupí do druhého kola a jen vítěz dostane pozvánku do brněnského finále, kde bude bojovat o třicetitisícovou odměnu.

Během moderátorova úvodu se do stále ještě hemžícího publika vydal jeden z pořádajících mužů a rozdával porotcovská čísla. Ve slam poetry totiž soutěžící hodnotí náhodně vybraní diváci. Tento prvek v sobě samozřejmě ukrývá obrovské anarchistické kouzlo. Soutěž bez samozvaných odborníků. Já i ty dokážeme stejně kvalitně posoudit soutěžní číslo. Háček ale spočívá v lidské přirozenosti. Nehodlám generalizovat, ale na pražském kole bylo zřejmé, že porotce z lidu je velmi náchylný na popularitu jednotlivých účastníků. Použiju-li slova Bohdana Bláhovce, jednoho ze slamerů-celebrit: „Není problém zářit, když nebe čítá tři, čtyři hvězdy.“ Není také problém hvězdy znát ze streamových serverů a přistupovat k právě předváděnému vystoupení se znalostí jejich celkového působení v historii slamu ve smyslu: Sice se to Jakubu Follovi dnes nepovedlo, ale to se může stát a on to přeci jinak umí, vždyť loni vyhrál, tak mu dám devítku. Podobný přístup pak činí ze soutěže ring, ve kterém jen někteří boxeři smějí boxovat oběma rukama. Pavel Klusák bohužel není známý, takže ačkoli bylo jeho vystoupení ucelené, vtipné a přes pornografické prvky inteligentní, neobdržel tak vysoké hodnocení jako Jakub Foll se svým tápáním, mlčením a vědomým nezdarem v prvním kole. Soutěže vycházející částečně z umění improvizace ztrácejí půvab, jakmile se hodnotí s ohledem na Jméno a Celek díla daného performera.

K podobnému poznání zřejmě dospěl během prvního kola i nejkontroverznější soutěžící pražského kola, Jaroslav Dváček. Chlapec vzhledu airsoftového bojovníka s dýkou za pasem se probojoval do druhého kola svou verzí první lásky. Byl však ohodnocen hůře nežli slamové celebrity, a zůstal tak bez šance na vítězství. Ve druhém kole proto vystoupil na pódium značně rozzloben a začal: „Stejně nevyhraju, tak co…“ Následovala hlasitá smršť citátů z Baudelaira, Rimbauda, Vrchlického a dalších. Nabroušený Dváček rozproudil publikum, které do jeho vystoupení křičelo různé absurdity, od nadávek až k neskrývanému nabádání k sebevraždě dýkou. Mně samotnému se během jeho vystoupení v hlavě zjevily vzpomínky na finského školního vraha, který rozlícen střílel do davu. Dváček naštěstí skončil jen u střelby slovní, po třech minutách sdupal z pódia a zmizel v zákulisí. Číslo bylo čistě produktem rozzuření nad fenoménem slamových celebrit, proti kterým se nový neznámý jedinec téměř nemůže prosadit, a tak ačkoliv vrhnul do publika jedinečnou energii a atmosféru, obdržel několik čtyřek a skončil daleko v poli poražených.

Přestávka rozdělila slamový večer do dvou zcela odlišných částí, respektive kol. První, delší, bylo poznamenáno mnoha absolutně zprzněnými pokusy improvizačních začátečníků, kterým nepřišla slina a jejich tři minuty se proto einsteinovsky protáhly do hodin. Tak se první část jevila zajímavá snad jen nekritickým příznivcům zábavy, která je ošacena do intelektuálního fraku. Z druhého kola se konečně vyklubala přehlídka kvalitní slam poetry. Na nohy se nakonec postavil i Jakub Foll. Vítězem večera se stala výše zmíněná celebrita Bohdan Bláhovec, ačkoliv jeho projev již nepřináší nic nového. I mezi pražskou studentskou intelektuální vrstvou se zřejmě objevuje tendence k oblibě zkostnatělosti.

Marek Dobrý

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.