Před knihovnou jsem postávala už hodinu před začátkem slavnostního předávání. Potřebovala jsem čas na „aklimatizaci“. I přes to, že jsem dorazila takhle brzy, vchod už byl obsypán hloučky nedočkavých účastníků. Z útržků jejich literárně zasvěcených hovorů jsem zjistila, že jsem tak trochu „mimo mísu“. A tak jsem se rozhodla jít dovnitř – s naivní představou, že se něco změní. Nezměnilo se nic. Naopak, v předsálí byla kumulace hloučků mnohonásobně větší. Mezi nimi se proplétaly servírky, které nabízely lehké občerstvení a Magnesii, jak jinak.

Moderátor večera Jan Burian mezitím v sále bavil diváky hrou na klavír a rádobyvtipnými průpovídkami. Mně osobně ze začátku vtipné přišly, jen by se nesměly pořád dokola opakovat. Zejména jeho reakce při vyhlašování cen si divák po čtvrthodině galavečera mohl domyslet ještě před tím, než je Burian vůbec vyslovil. Nelze mu ale upřít, že hned úvodními slovy uklidnil moje rozklepaná kolena z intelektuální atmosféry. Reagoval na výrok jistého novináře, že účastníci Magnesie jsou elitářští spiklenci, tedy ti jediní z českého národa, kteří čtou kvalitní literaturu, a z ostatních tak udělal literární barbary. Burian podle svých slov hodlal celou akci zneoficiálnit a odlehčit. Hned mi bylo lépe. Tonoucí se stébla chytá, že? A Burian mi hodil svým výrokem přímo záchranný člun. Z reakcí v sále ale bylo jasné, že někteří diváci by se radši utopili, než by se ho, myslím tím člunu, jen prstem dotkli. Zářným příkladem byla vedle mě sedící dáma v luxusních šatech, která se jen pohrdavě ušklíbla. Asi tak stejně, jako když jsem z tašky vytáhla svůj „novinářský zápisník“ – reklamní bloček. Ostatně, po očku mě nedůvěřivě pozorovala v průběhu celého ceremoniálu.

Samotné předávání proběhlo klasickým stylem. Seznámení s nominacemi, vyhlášení vítěze, který prohodil pár slov, gratulace, několik kulturních vložek. Z poklidného dění večera mě vytrhly tři momenty. Nejprve to byla dcera Petra Placáka, autora knihy Fízl oceněné Literou za publicistiku. Na pódium si to nakráčela v džínách a svetru, evidentně znuděná, že místo otce cenu musí přebrat ona. To by ještě nebylo nic tak šokujícího. Když ale poté na otázku Buriana, zda má radost z otcova ocenění, zamumlala, že je jí to úplně jedno, i zkušený moderátor na okamžik oněměl. A nebyl sám. Ztichlo celé publikum. Pak přišel rozpačitý smích. Helena Třeštíková se marně snažila zachránit situaci téměř mateřským kázáním, že by Placákova dcera měla být na svého otce hrdá. Ta ale mezitím už mizela v zákulisí.

Druhým momentem bylo vystoupení Dana Bárty. Když vstoupil na pódium, neubránila jsem se polohlasnému zavýsknutí „Bártá". Naše známá dáma v luxusním šatech po mně opět střelila pohledem, teď už přímo znechuceným.

A potom přišel „vrchol večera“ – vystoupení dua extrémního folkloru Krása. Byla jsem nadšená. Dva chlapci s bujným porostem na hlavě bravurně parodovali lidové písně Evy a Vaška, stejně jako rappery s jejich charakteristickou gestikulací a dokola se opakující hláškou „je to oukej“.

„Oukej“ to ale bylo jen do té doby, než spustili naši hymnu. V tu ránu ze mě moje nadšení spadlo. Nejsem sice puritán, ale tohle bylo nevhodné. Snaha o zneoficiálnění večera překročila meze. To bylo patrné i na výrazu diváků.

Po skončení přímého přenosu pozval Burian všechny přítomné na recepci pořádanou primátorem Pavlem Bémem. Na pódiu se pak prostřídali všichni ocenění autoři, aby zodpověděli otázky novinářů a nechali se vyfotit. Já jsem ale neměla dostatek odvahy se mezi kolegy žurnalisty vmísit. Tak jsem zamířila k východu, trochu naštvaná sama na sebe, že jsem se neodhodlala vrhnout se do novinářské „jámy lvové“ a ulovit pár odpovědí. Když jsem ale před knihovnou narazila na usměvavého Dana Bártu, řekla jsem si: „Je to oukej.“

Kateřina Kubová

Informační okénko

Nominace

Litera za nakladatelský čin: Spisy Franze Kafky (Nakl. Franze Kafky), Spisy Sigmunda Freuda (Psychoanalytické nakl.), Korespondence Boženy Němcové (NLN)

Litera za překladovou knihu: Robayna: V těle světa, Mora: Den co den, Pamuk: Jmenuji se Červená

Litera pro objev roku: Pilátová: Žluté oči vedou domů, Hájek: Suť, Lustigová: Karel Kramář, Kučera za překlad knihy Jmenuji se Červená

Litera za knihu pro děti a mládež: Míková: Knihafoss, Sís: Zeď, Nikl: Záhádky

Litera za naučnou literaturu: Zdeněk K. Slabý a Petr Slabý: Svět jiné hudby II., Lahoda: Emil Filla, Vaníček: Soběslav I.

Litera za prózu: Martínek: Olej do ohně, Soukupová: K moři, Vlasáková: Jedním okem

Litera za poezii: Hejda: Sny..., Děžinský: Přízraky, Andjelkovski: Spálov

Litera za publicistiku: Placák: Fízl, Cílek: Borgesův svět, Být dlužen za duši: Rozhovor Palána s Janem a Gabrielem Florianovými

Vítězové

Kniha roku: Nikl: Záhádky

Litera za přínos české literatuře: Thiele a Zimmermann za iniciování a vedení edice Tschechische Bibliothek

Litera za prózu: Martínek: Olej do ohně

Litera za poezii: Andjelkovski: Spálov

Litera za publicistiku: Placák: Fízl

Litera za naučnou literaturu: Vaníček: Soběslav I.

Litera za překladovou knihu: Pamuk: Jmenuji se Červená (přeložil Petr Kučera)

Litera za knihu pro děti a mládež: Nikl: Záhádky

Litera za nakladatelský čin: Korespondence Boženy Němcové

Litera pro objev roku: Kučera za překlad románu Jmenuji se Červená

Kanzelsberger cena čtenářů: Sís: Zeď