Klub fungoval od května roku 1987. Nejprve hostil převážně divadelní soubory, nepříliš oblíbené režimem (HaDivadlo, Divadlo na provázku, Sklep). Už v následující sezóně se na Deltě konala první hudební vystoupení, v současné době jsou divadelní představení výjimkou. Postupem času byl v prostoru klubu zřízen i kinosál. Foyer Delty zároveň slouží jako výstavní prostor, především pro mladé začínající umělce.

Klub leží vcelku stranou ruchu centra, a tak je jeho jedinou velkou slabinou dostupnost. Musíte, vlastně museli jste, jet pěkně do Dejvic, odtamtud tramvají ještě o kus dál, na Divokou Šárku, ale pořád ještě není konec cesty. Chybí nám tu do počtu ještě jeden prostředek MHD. No ano, autobus! Stačí takové dvě zastávky a jste konečně v cíli. Nebo můžete využít nejmenovanou linku a kroužit tajemným krajem Priorů, ruzyňských velkoskladů a nádraží, která mají až hrabalovský půvab. Ale ať už jste k dopravě využili jakýkoli spoj, skončíte na kraji sídliště před panelákem.

Cože? Panelák? Tam se jako chodí za nějakou kulturou? Je to k neuvěření, ale chodí. Zapomněla jsem – chodilo. Když jsem posledně šplhala do schodů, hlavou mi probleskovaly vzpomínky na první návštěvu Delty. Odehrála se někdy před sedmi lety. Naivně jsem tehdy dorazila na sedmou hodinu, avizovanou v kulturním přehledu jako začátek produkce. Lehce jsem se vyděsila, když jsem vstoupila zaplakátovanými dveřmi do prostoru pomalovaného schodiště. Pocitu bezpečí mi nedodaly ani masivní mříže uvnitř domu.

Středeční večer 9. dubna probíhal jinak. Poučeně jsem naplánovala příjezd na reálný začátek koncertu, tj. 20:00. Toho večera se s Deltou loučili její staří známí, skupina Hm..., jejichž hudební produkce lahodí nejen uchu, ale díky nekonečné hravosti také oku. Čtyřčlenné seskupení ovládá celou řadu nástrojů (klavír, kytara, baskytara, housle, příčná flétna, tuba, valcha a jiné věci vydávající zvuk). Na repertoáru Hm... jsou z velké části zhudebněné básně čítankových klasiků (Seifert, Sova, Wolker a jiní), doplněné vlastními rozvernými texty. Vše dohromady tvoří jedinečnou a charakteristickou směs, nejlépe zachytitelnou asi takto: „Hm...“

Speciálně pro smutnou příležitost si Hm... připravili zhudebněnou báseň Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček. Za zvuků klavíru se do řad diváků snášely papírové vlaštovky. Nad pódiem se do rytmu pohupovala houska, kterou jsem mylně interpretovala jako zástupné ztělesnění šátečku. Jak vysvětlil zpěvák Hm... Marek Doubrava, jednalo se o připomenutí faktu, že klub má stejný název jako jedny pražské pekárny.

Kromě písní zazněly během večera i nostalgické vzpomínky spojené s prostorem Delty. „Byl jsem tady na svém prvním bigbítovém koncertu,“ byla první vzpomínka již zmiňovaného Marka Doubravy. „Bylo mi tenkrát šestnáct a hráli tu Tata Bojs. Seděl jsem vzadu nahoře a říkal jsem si, tý jo, to je ale randál. A o rok později jsem tu s Tata Bojs hrál na kytaru.“

Já osobně jsem zavzpomínala na jeden z tradičních vánočních koncertů Hm..., který byl tematicky zaměřen na zimní radovánky. Páni hudebníci dorazili na lyžích a na sáňkách, navíc zůstali po celou dobu produkce v přezkáčích.

Koncert oficiálně uzavřel oblíbený song Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy, který zvedl ze židlí i poslední sedící posluchače. Když už se jednou zvedli, tak se nechtěli jen tak smířit s koncem. Všichni jsme po posledním tónu Tmavých vlasů plně využili kapacity svých plic a přivolali Hm... ještě jednou na pódium. Ale ani přídavek neodvrátil smutek, který se pomalu usazoval na tvářích přítomných. Tak tedy sbohem a šáteček, Delto, bylo mi s tebou dobře!

Markéta Holanová

Hm...Delta, 9. 4. 2008

Hm... se loučí s Deltou. Zleva: M. Doubrava, V. Ekrt, F. Nebřenský

foto: Vinc
(přidal uživatel marketa.holanova)

© Vinc