V knize autorka zachycuje prvních pět let svého života. První rok života reprodukuje hlavně na základě vyprávění své maminky, potom už se vynořují její vlastní vzpomínky. Interpretace hrdinčiných dětských zážitků probíhá dvojím způsobem, nejdříve z pohledu Elišky-dítěte a poté Elišky-stárnoucí ženy. Protiklad mládí a stáří, protiklad života a smrti prochází celým dílem. Umístění školky, do které Eliška chodí, vedle starobince mluví za vše.

Než Eliška do školy nastoupí, společnost pro ni představuje téměř výlučně „jen“ její maminka. Pro Elišku je symbolem pravdy a dobra. Možná nahrazuje Eliščino nemocné oko. Jsou to totiž především rodiče, kteří svým potomkům zprostředkovávají často nepochopitelnou životní realitu. Všechny malé děti jsou svým způsobem jednooké. Vidí a hodnotí skutečnost přímočaře až naivně, bez „postranních úmyslů“. Ale mnohdy lépe a objektivněji než jejich rodiče. A to platí i v případě Elišky.

Působivost textu umocňuje dokonalé jazykové ztvárnění. Jako bychom se ocitli v hlavě malé hrdinky, jako bychom s ní bádali nad tím, proč prší a jak to, že maminka má vždycky pravdu. Tak dokonale dětsky položené otázky nám vrtají hlavou mnohem víc než „být, či nebýt“.

Kateřina Kubová

Vlasáková, Eliška: Jedním okem. Triáda, Praha 2007. 124 stran.