Novela je rozdělena do pěti kapitol. V prvních čtyřech se vypravěč zaměřuje střídavě na přítomnost svatební noci a minulost. Pátá kapitola je syntézou neodvratných důsledků minulosti s odkrytou a nepříjemnou realitou přítomnosti a následným letmým nahlédnutím budoucnosti. Jak vidno, čas je dominantou celého díla.

Florence a Edward „žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“ a „kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby“. Příběh se odehrává v době těsně před sexuální revolucí v Anglii, tedy na počátku šedesátých let. Dobové zařazení je důležité hned z několika hledisek. Především poskytuje vypravěči prostor pro představení dvou osob, jež právě vstoupily ve svazek manželský, aniž by věděly cokoliv o sexualitě svého partnera. Při setkání jejich těl v prvním nepovedeném milostném aktu tak vytanou na povrch všechny dosud přehlížené protiklady jejich osobností. Spíše než o prezentaci sexu jakožto prostředku pravého poznání druhé osoby se vypravěč zaměřuje na malinkatý okamžik, v němž se fatálně mění život jedince. Historický kontext příběhu ale ovlivňuje i dialogy díla. Oběma partnerům běží hlavou myšlenky na blížící se sexuální styk, ani jeden ovšem nenachází slova, kterými lze o této záležitosti mluvit. „Žádná taková neexistují. Podobný jazyk bylo teprve nutno vynalézt.“

Příběh má dvě časové roviny. V první sledujeme Florence a Edwarda při večeři před svatební nocí. Vševědoucí vypravěč používá strohý jazyk prostý metafor či uměleckých příkras. Důsledně popisuje detaily atmosféry okamžiku. S brilantní plynulostí přechází z prostoru pokoje do myšlenkových pochodů střídavě Edwarda a Florence. V těchto psychoanalytických drobnokresbách pak čtenář zjišťuje neslučitelnost jejich vnitřních světů. Rozhovor mezi postavami je omezen na několik málo holých vět bez skutečného obsahu. V této časové rovině existuje zdánlivě jen přítomnost. Pod tíhou blízké budoucnosti a ve stínu nadějí vše prostupující minulosti je to však přítomnost nesnesitelná.

V druhé časové rovině, podstatně rozvleklejší, vypravěč odhaluje minulost vztahu novomanželů. Od seznámení přes první rande až po seznámení s rodiči. Balancování na hraně červené knihovny ale umožňuje jemně nastínit všechny rozpory, které, na rozdíl od těch sexuálních, lze zamlčet. Mírným nedostatkem je v této rovině jazyk. Snaha o udržení strohého jazyka v dlouhých větách přírodních a interiérových popisů zde na několika místech mění exkurzi do historie v poněkud nudnou záležitost.

Jestliže chyběly v první části díla výraznější dialogy, po onom fatálním okamžiku, kdy se oběma postavám změnil scénář budoucího života, přichází smršt přímých vět. Tlaku všech dobových povinností a tradic zbavené postavy spolu můžou konečně hovořit. Tento rozhovor, ve kterém se poprvé setkávají se skutečnou silou vyřčeného, napíše tečku za časovou rovinou, v níž vypravěč sleduje přítomnost. Slova nejsou jen kamínky z Chesilské pláže vhozené do moře, ale rány z kulovnice vystřelené v době míru. Druhá časová rovina, začínající v hluboké historii, pokračuje v přehledovém náhledu do budoucnosti Edwarda. Ženská postava se již v textu jen občas mihne jako palimpsestová reminiscence.

V Betonové zahradě šokoval Ian McEwan perverzí a absurditou scén. Novela Na Chesilské pláži uchvacuje především propracovaností na všech rovinách. Jazyk a jeho ilokuční síla v mezilidských vztazích jsou prvkem, který převrací životy postav naruby v jediném okamžiku. Raději se tedy zdržím hledání výrazu, který by pojmenoval tvář nového stylu tohoto autora.

Marek Dobrý

McEwan, Ian: Na Chesilské pláži. Překlad: L. Šenkeřík. Odeon, Praha 2007. 128 stran.

Na Chesilské pláži - k článku Z kamínku přítomnosti...

foto: marek.dobry