Rudiš si své fanoušky, nebo spíše fanynky, hýčká. Dokonce tak, že pokud se jim nechce číst, mohou si pořídit Potichu v audio verzi, kterou načetl a hudebně doprovodil Richard Krajčo. Nicméně pokud se nakonec rozhodnou pro knihu, nemusí se bát, že by je zahltily tóny mnohovrstevné symfonie…

Vše je průzračně jasné od první stránky, žádné záludnosti – ani formální, ani obsahové. Narativ plyne hezky chronologicky, a ač je každá kapitola vyprávěná z pohledu jiné postavy, nejpozději od druhé věty není pochyb, čí myšlenky čteme. Rudiš píše podle ověřeného receptu, jehož základem je rychle plynoucí děj udržující napětí, svižné dialogy, přesně navážené množství úvahových pasáží a pár opakujících se motivů coby koření, aby si čtenář-gurmán přišel na své. To celé našlehané lehkým jazykem, jednoduchými větami; sem tam trocha angličtiny, nějaký verš písničky.

Asi nejdůležitější postavou příběhu je důchodce Vladimír, bývalý člen filharmonie, který se před řvoucí Prahou ukrývá ve svém téměř dokonale zvukově odizolovaném žižkovském bytě. Ven se vydává jen na „svatá“ tažení proti hluku, od kterého chce doslovně i obrazně odstřihnout svět. Jeho poslední pokus osvobodit lidi a donutit je slyšet sama sebe se postará o dramatické finále, při kterém se sejdou všechny postavy na jednom místě. Nastalé ticho umocňuje dozvuky zvratů, které se během předchozích hodin v životech postav udály.

Zbytek stránek zaplňuje všechno a nic, které se může odehrát za jeden jediný pražský den; vzpomínky a krátké příběhy z minulosti postav. Všechny jsou trochu typizované, aby se s nimi mohli čtenáři identifikovat a zároveň trochu jedinečné, tedy živoucí. Snad kromě Američana Wayna, který se stále nějak rozpadá a v každé „jeho“ kapitole ho musíme znovu slepovat dohromady.

Špetku nutného intelektuálna obstarávají krátká zamyšlení o tichu, hluku, prchavých okamžicích štěstí, které se vejdou do jedné cigarety, nebo o mořském vzduchu, který chybí Praze. Mnohem originálnější je ale například neotřelé a vtipné dělení žen na „písíčka“ a „apple“ z kapitoly „PC versus Mac“. Trochu připomene teorii tří fází balení holek (Kontaktýrunk – Montýrunk – Demontýrunk) z Nebe pod Berlínem.

Trochu se zasmějeme, trochu zasmutníme, lehce se zamyslíme a zase bezbolestně vklouzneme zpět do svých všedních životů. Kniha by se bez problémů mohla prodávat hned vedle triček nebo iPodů, o kterých se v ní píše. Je to konzumní zboží jako každé jiné: použít (přečíst), vyhodit (zařadit do knihovničky). S trochou nadsázky by se dalo Potichu brát jako sociologická studie mapující trendy přibližně jednoho roku – značky oblečení a bot, které „letí“, zaručeně „cool“ pražské kluby a místa, především však hudbu. Samosebou se, stejně jako v módě, musí i zde vytáhnout nějaké to retro, kromě nejnovějších hitů připomenout i kultovní záležitosti – U2, Kunderu nebo Pulp Fiction. Možná by nebylo od věci zařadit na konec knihy po vzoru lifestylových časopisů adresář obchodů a míst, která jsou zde zmíněna.

Přes veškeré výtky se Rudišovi nedá upřít řemeslná zručnost – děj má spád, dialogy nikde „nedrhnou“, vše je pěkně promyšlené, na svém místě. Jenže stejně jako truhlář, ačkoli vyrábí opravdu kvalitní židle, v galerii nikdy vystavovat nebude. Možná o to totiž ani nestojí.

Karolína Demelová

Rudiš, Jaroslav: Potichu. Labyrint, Praha 2007. 200 stran.

Jaroslav Rudiš: Potichu

foto: karolina.demelova