Autorka navazuje na tradici anglických detektivních románů – propojuje knihy postavou inspektorky Mari, emancipované třicátnice, jež kromě samotných případů řeší také obtíže soukromé. V Zasněžené ženě si čerstvě zvyká na manželský život, skřípe zuby nad náboženskou sektou, jejíž ústřední heslo zní „žena je fabrika na děti“, a konečně čelí následkům selhání nitroděložního tělíska. Severská civilní narativita vedle toho nabízí obraz současného Finska: lesy se prohánějí losi, u domků stojí sauny, v televizi vysílají především krasobruslení a lední hokej, pijí se litry slabé kávy a silného alkoholu.

Detektivní próza stojí spíše na okraji literárněvědného zájmu, charakterizovaná přívlastky „spotřební“ a „prostá“. Synonymem dobře napsané detektivky je pro mě Detektiv Arthura Haileyho. Podobně strhujícího zástupce bych přečetla s potěšením; ať už by k tomu Ústav české literatury zaujal jakékoli stanovisko. Kromě toho trpím patologickou inklinací k severské, především pak finské literatuře. Pro Zasněženou ženu však slova chvály nacházím velmi těžko.

Obětí ústřední vraždy se stane psychoterapeutka Elina, vlastnící azylový dům pro zneužívané ženy. Inspektorka Mari má na seznamu celou řádku podezřelých. Jedinou příbuznou, a tudíž dědičku zavražděné, tři psychicky labilní klientky centra, chladnou politickou reportérku a milence-básníka. A jak to má ve správné detektivce být, vrahem je ta osoba, která v průběhu děje nevzbudí ani zrníčko podezření.

Samotné rozuzlení je však čtenářovým zrakům ukryto, podobně jako vraždy v antických tragédiích. Tápala jsem s inspektorkou přes dvě stě dlouhých stran, aby přišla na kloub všem tajemstvím beze mne! Neumožnila mi víc než sledovat, jak z náhlého popudu (že by deus ex machina?) odhaluje, zatýká a moralizuje inkriminované jedince.

Přivírala jsem oči nad nedokonalou stylistikou (z níž nejspíše nelze vinit zkušenou překladatelku) a neustálým zdůrazňováním pohlaví kriminalistky. Je to žena! A čeká dítě! Mohli ji zabít! A spolu s ní i její dítě! Skutečnost, že tato {žena} zatajila příjemci textu cestičky vedoucí k pointě, se tím pádem stala pověstnou finální kapkou do poháru.

Zasněžená žena nicméně není zcela hloupá kniha. Jste-li psychicky odolní vůči půlstránkovým vnějším popisům („Jsem malá, měřím jen několik centimetrů přes sto šedesát. Zježené vlasy mám od přírody narezlé a ráda tu zrzavou barvu ještě zdůrazňuji. Mám ohrnutý nos, jen pihy mi naštěstí na zimu zmizely. Moje tělo je legrační směs křivek a svalů. Mám dětsky kulatý obličej a ráda se oblékám mladistvě a neformálně, takže po mně občas při nákupu alkoholu chtějí občanku, i když už je mi třicet.“ – jedná se o pouhý výňatek z autopopisu inspektorky), vemte si Zasněženou ženu na letní dovolenou. Leena Lehtolainen se podobně jako v úvodu zmíněný Viewegh hodí pro nenáročnou četbu pod slunečníkem.

Ema Stašová

Lehtolainen, Leena: Zasněžená žena. Překlad: Markéta Hejkalová. Hejkal, Havlíčkův Brod 2008. 284 stran.

LitENky č. 5-6/31-32, roč. 2007/2008