Začínám korigovat. Otevírám první textík… dobře, dobře… správně… cože, přechodník? V době myspace, digitálních fotoaparátů, protiraketové obrany a Nokie 6300? No budiž. Rozklikávám další článek a hned je mi jasné – tady se psalo pod vlivem psychotropních látek. Na čtyřech řádcích napočítám hned tři anakoluty. Luštění záhadných, enigmatických vět (či spíše kabalistických formulí) temnosti až hérakleitovské mi zabere dobrou hodinu. Rozpaky klientů delfské věštírny, jak si poradit s jedinou chybějící čárkou, ve mně budí pouze shovívavý smích. Uf. Další pán na holení. Hm, kdyby se změnilo téma, obsah a autor, mohl by z toho vzniknout docela pěkný článek. Kde je interpunkce??! To že tak psal Halas, neznamená, že tak můžeš psát ty, holoubku. Metafory, na to tě užije, ale tečky, čárky a mezery ti nevoní? Tihle umělci, odfrkávám si zlostně a začínám závidět 007 jeho povolení zabíjet. Čtu dál a dál, prolévám se kofeinem skrz naskrz a buším do klávesnice v adrenalinovém tempu. Koriguji tři dny a tři noci. Probouzím se před svítícím monitorem… ptáci zpívají, slunce se krade do místnosti úzkými škvírami žaluzií a na ulici již panuje čilý ruch. Nastal den redakční uzávěrky. Rychle dokončuji poslední opravy a spěchám do redakce. Dokázal jsem to, jsem génius! Dokočíroval jsem své dílo do cíle a matky utáhl zatraceně natěsno.