Také letos se rozeběhl filmový maraton, délkou i regionálním dosahem u nás srovnatelný snad jen s Febiofestem. Festival, pořádaný humanitární organizací Člověk v tísni, si během let vydobyl slušné renomé a letos slaví jubilejní, desátý ročník. K narozeninám dostali organizátoři stylový dárek: krátce po uveřejnění festivalové znělky, beroucí si na mušku skanzen zasloužilých světových diktátorů, rezignoval jeden z jeho protagonistů Fidel Castro.

Diktaturám či autoritativním režimům všeho druhu bylo ostatně vyhrazeno hned několik festivalových sekcí (Zaostřeno na diktatury, Putinovo Rusko) a toto téma, táhnoucí se napříč kategoriemi, se také profilovalo jako leitmotiv celé akce. K aktivistickému aspektu festivalu Igor Blažević, zakladatel a duchovní otec festivalu, poznamenává: „Naším cílem je vytvořit evropskou platformu pro sociální a politický dokument, což je důležité zvlášť v českém kontextu. Film přece není jen zboží, zábava či důvod k podnikání, ale i sociální a politická reflexe, snaha měnit a ovlivňovat. Naším cílem je legitimizovat film jako sociální nástroj.“ Vedle oficiálního filmového zahájení tak proběhlo ještě jedno paralelní v kostele sv. Anny, kde došlo k udělení ceny Homo homini třem barmským aktivistkám.

Letošní program kromě sekcí již zmíněných tentokrát zdůraznil asijskou a francouzskou kinematografii: v sekci Asijské panorama byly k vidění indické a čínské filmy, kategorie Současný francouzský dokument pak obsahovala francouzská díla z posledních let, spíše na civilní, osobnější témata. Z dalších kategorií stojí za zmínku unikátní série trezorových filmů převážně české provenience Umlčená svědectví, reflektující především události roku 1968, cyklus BBC a Channel 4 V doprovodu reportérů či retrospektiva Filmy, které změnily svět (za všechny např. slavný japonský film Minamata). České filmy byly zastoupeny ve všech třech festivalových soutěžích, vlastní prostor dostaly i v jedné z kategorií (České filmy). Celkem bylo promítnuto 138 filmů, většinu z nich přijeli představit tvůrci osobně.

Z jednotlivých dokumentů lze doporučit zahajovací film festivalu Kongo: hluboké ticho americké režisérky Lisy F. Jackson, oceněný Zvláštní cenou poroty na festivalu v Sundance. V sugestivně natočeném snímku z prostředí konžské občanské války autorka sleduje osudy znásilňovaných a ponižovaných žen z intimní, empatické perspektivy člověka, jenž sám prošel podobnou zkušeností. Dalším v Sundance vyznamenaným dílem, tentokrát za nejlepší dokumentární režii, je francouzský film Durakovo: vesnice bláznů, líčící ruskou deziluzi z pokusů zavést demokracii a příklon k nacionalismu a silovým řešením, to vše v prostředí malé vesničky s uzavřenou komunitou. Americký dokument War/Dance staví na kontrastu nemilosrdné africké reality a dětské hudební soutěže, která účastníkům dává zapomenout na okolní brutalitu. Taxi na temnou stranu pak ukazuje odvrácenou stranu americké války s terorismem na osudu afghánského taxikáře Dilawara, který je znenadání uvězněn a záhy za podivných okolností v americkém zajetí umírá. Tento film bychom mohli považovat za představitele jisté obligátní vlny kritiky americké administrativy. Ukazuje se tak, že se módní trendy úplně nevyhýbají ani Jednomu světu, avšak pořadatelé mají důkladné alibi, neboť v jejich případě jde o důsledný přístup „padni komu padni“. Oba posledně zmíněné filmy byly nominovány na Oscara v kategorii dokument, Taxi na temnou stranu svoji nominaci proměnilo.

Po pražské epizodě bude festival pokračovat v mnoha dalších městech, řadu dokumentů je možné vidět v České televizi či na festivalovém webu ve formě streamu.

Festival Jeden svět nenabízí jednoduchá řešení a realita, již se snaží dokumentovat, je problematická a pro Evropana mnohdy nepředstavitelná. Nejsilněji tedy jednotlivé dokumenty působí ve chvíli, kdy místní reálie ustupují do pozadí a je zohledněna obecná lidská zkušenost – od člověka k člověku, od New Yorku po Kongo.

Štěpán Sirovátka

Jeden svět, 5. 3.–13. 3. 2008

http://www.jedensvet.cz/