K autorům děl podobné kvality řadím i polského autora Andrzeje Sapkowského. Jeho cyklus Zaklínač se stal senzací především ve slovansky mluvících zemích a je překládán do mnoha světových jazyků. Na nový román Lux perpetua, poslední z nové trilogie z období husitských válek, se možná nestály fronty jako na Harryho Pottera, ale to v žádném případě neznamená, že by nešlo o ostře sledovanou událost.

Ve třech románech „husitské trilogie“ se Sapkowski téměř oprostil od fantastických prvků i většiny klasických atributů žánru, tedy především meče a magie. Na jedné straně se jedná o zajímavý pokus vstoupit na půdu literatury bez přívlastku, na druhé straně se ukazuje, že si autor možná ukrojil až příliš veliké sousto.

Již první díl Narrenturm představil hlavního hrdinu Reinmara z Bělavy, nezkušeného medika urozeného původu, a také koncept celého cyklu. Sapkowski ho pojal jako poctu středověkému kurtoaznímu románu a okruhu vyprávění, která se váží k rytířům kulatého stolu. Děj je tedy velmi epizodický, odehrává se začasté na cestách a je motivován milostným citem. Takovýto koncept sám o sobě není špatný, ale strohé sevření středověkého půdorysu brání románům v rozletu.

Zatímco v prvních dvou knihách bylo možné brát sérii peripetíí řešených principem „deux ex machina“ jako příjemnou hříčku, ve třetím, Lux perpetua, kde se mají všechny nitky příběhu rozplést, se jedná o svazující zbytečnost. A to bohužel není to nejhorší. Kromě poněkud roztahaného a repetitivního děje trpí Lux perpetua navíc autorovou politickou obsesí. Postavy z husitských válek tedy na nesčetných stránkách probírají problematiku terorismu, náboženství, vlastenectví či zahraniční politiky a to do té míry, že hlavním tématem knihy se stává hra tajných služeb Prokopa Holého, knížete Jagella a biskupa z Vratislavy.

Při tom všem je pozoruhodné, jak poctivým, neotřelým a víceznačným dílem Lux perpetua je. Autor velmi podrobně prostudoval epochu husitských válek a student historie jistě v knize najde spoustu pozoruhodných podrobností, ale i drobných odchylek od skutečnosti a parafrází. Celá kniha je téměř posedle prokládána citáty z latiny, všemožnými výňatky, odkazy, narážkami a jinými zpestřeními pro zasvěcené.

Bohužel, takovýto druh formální vybroušenosti docela zastínil Sapkowského nejsilnější stránku, kterou je cit pro vyprávění. Jakoby se autor chtěl zuby nehty zbavit etikety spisovatele žánru fantasy a stát se novým Umbertem Ecem, ale do Eca mu schází cit pro správnou míru. Až příliš křečovitě touží vtěsnat vše do jediného koncentrovaného celku a hlavní postava Reinmara se rozplývá do figurky autorovy libovůle. Velký počet motivů nemá z hlediska děje žádné opodstatnění a slibně načrtnuté postavy zahaluje mlha autorových přebujelých ambicí.

Celou trilogii tak lze do jisté míry chápat jako promarněnou příležitost. Andrzej Sapkowski disponuje díky Zaklínači obrovskou základnou čtenářů, kteří s určitými výhradami jistě přijmou i nový román Lux perpetua. Nicméně před autorem se otevírá nejistá budoucnost. Může buď propadnout sebeuspokojení a pokračovat v do sebe zahleděném stylu Lux perpetua, anebo se oprostit od historických, filosofických a politických ambicí a příští dílo pojmout „pouze“ jako dobrý příběh vyprávěný s pomocí neotřele zvládnuté techniky moderního románu. Dispozice má k oběma variantám.

Stefan Segi

Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua. Leonardo, Ostrava 2008. 480 stran.