Kopcsay četl hrstce návštěvníků hned ze tří titulů – Domova, Zbytečného života a neprodejné sbírky povídek autorů z Maďarska, České republiky, Slovenska a Polska. Množství čtiva spojovala jediná věc – hlavní hrdina a jeho vnímání světa i sebe samého. Pokusím se ho popsat co nejpřesněji – zklamaný muž, tak trochu skeptik, maličko cynik, který je přesto schopen vnímat děje kolem sebe s humorným nadhledem a který se svému okolí snaží vyhovět, vyjít mu vstříc, i když uvnitř to cítí jinak; muž trochu rozporuplný. Okolo popisu Kopcsayových hrdinů se vedla diskuze i v řadách publika. Musím říct, že názory nebyly jednotné.

Zbytek debaty s autorem však vůbec nebyl o literatuře. Sledovala jsem rychlý a vtipný ping-pong mezi Martinem Hudymačem a Máriusem Kopcsayem. Dozvěděla jsem se, že oba jezdili na ozdravné pobyty (kam přesně, to už moje paměť vypustila) a z čeho se léčili. Oba se také rozpovídali o tom, že už nejsou nejmladší (Hudymačových 29 je opravdu věk kmeta) a podpořili to vtipnými historkami. Dokonce už vím, co se Martinu Hudymačovi zdává… Jak se později ukázalo, sen o tom, že je slovenským králem, bude hrát svoji roli v příštím čtení s Radkou Denemarkovou.

Právě na jejím příkladu stihl ještě Martin Hudymač porovnat prodejnost oceněných knih

v České republice a na Slovensku, potom zazněla poslední povídka a byl čas odejít.

Během debaty jedna dívka pronesla, že Hudymač by knihy M. Kopcsaye doporučil kdykoli a komukoli, tak to zkuste!

LitENky č.2/28, roč.2007/2008