Příběh lze shrnout do několika vět. Mladý bezejmenný Muž (Glen Hansard) – dublinský pouliční zpěvák – se setká s Dívkou z Východu (Markéta Irglová) – prodavačkou květin. Seznámí se, popovídají si, zjistí, že oba žijí hudbou, v obchodě s hudebními nástroji si přehrají několik písní a rozhodnou se společně tvořit. Během nahrávání dema, ke kterému přizvou hudebníky z ulice, se do sebe zakoukají. Protože je ale Dívka vdaná, zůstanou pouhými přáteli (i když Dívka muzikanta miluje a přestože Muž po osamělé klavíristce touží – oči na ni koulí, že se div nevykutálejí z plátna). S nahrávkami se pak Muž vydá do Londýna, kde na něj čeká nejen sláva, ale i bývalá přítelkyně. Na cestu nedostane buchty od maminky, nýbrž několik set liber od milujícího otce. Peníze však bohémsky nerozhází. Zakoupí za ně klavír, o kterém Dívka z Východu snila. Muž se spokojeným úsměvem mizí v nádražním podchodu. Dívka sedí u piana a hledí zasněně z okna na dětské hřiště. Do vlasů ji líbá český manžel, který v náručí tiskne malou dcerku. Všichni na plátně jsou upřímní, chápaví a cudní. Většina lidí v kině naměkko. A já přemýšlím…

Liší se vůbec něčím snímek Once od hollywoodských slzomamů?

V první řadě samozřejmě rozpočtem, a tedy i provedením. Je to film bez šminků, tupé, umělých nehtů a poprsí. Točil se ve všední dny bez povolení v rušných ulicích Dublinu, vystupují v něm neherci. Záběry připomínají domácí video nebo amatérský dokument. Oko kamery postavy špehuje, jednou je pozoruje zdáli, podruhé mrká těsně u jejich obličejů, jindy se dojatě rozostřuje. Na střih se nejspíš zapomnělo.

Rozdíl mezi romantickou filmovou limonádou z USA a irským nezávislým pivem tak spatřuji právě jen ve zpracování a jiném druhu přísad a ochucovadel, která dodávají Once větší říz (přesto je film nezávadný jak pro děti, tak pro těhotné ženy).

V příběhu nejde o nic jiného než o krátké setkání dvou spřízněných duší. Rozechvělá srdéčka, která by jinak mohla divoce tepat ve kterékoli americké romanci, doplňují výjimečné tklivé hlasy. A zpěv snímek vytahuje z filmového bahna. Carvey zamýšlel natočit muzikál. Výsledkem je spíše film o muzikantech, ve kterém zazní písně Glena Hansarda, zpěváka irských The Frames. Je to právě jeho hudba, která dodává filmu jakýs takýs náboj a ne-hercům výraz. Hansard, jenž ztvárnil v podstatě sám sebe, hraje celkem uvěřitelně. Je to takový bolestínský trubadúr s loudivýma psíma očima. Z Markéty Irglové se ale princezna stříbrného plátna nevyklubala. „Spielbergova múza“ je po celou dobu ztuhlá jak nanuk s milým usměvem a roztává pouze při uslzených písních. V dialozích, pronášených anglicky, můžeme topornost svést na cizí řeč a nejistotu Dívky z Východu, která opatrně hledá správná slova. Jenže z českých replik neumětelství přímo křičí. Irglová působí proti uřvanému písničkáři čistě a nevinně, ale přirozeně hraje jen s klavírem.

Snímek Once má špatný scénář, amatérskou kameru a nepříliš dobré herce. Hansardova hudba, na které film stojí, je úpěnlivě hořkosladká, přebitá emocemi, rozdrásaná touhou a zklamáním. Stejně jako postavy se však ani hudba nevyvíjí. Zní stále stejně a po několikerém zopakování titulní melodie se stává protivnou. Zůstává snad jediný klad a přínos snímku Once – upřímnost.

A tak hrozí, že Steven Spielberg bude za rok umělecky velice vyprahlý.

Veronika Kloboučková

Once:

Režie: John Carney

Scénář: John Carney

Kamera: Tim Fleming

Hrají: Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett, Darren Healy

LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008