Začněme trochu odjinud. Praha patří mezi nejposprejovanější a nejpopsanější města v Evropě. Většina z klikyháků na zdech má ubohou kvalitu a nelze o nich mluvit jinak než jako o analfabetické špíně. Jaký je tedy důvod, aby byl street art vystavován v galeriích?

Kresby či sochy umístěné ve všedním prostoru městské ulice na zdech, sloupech, anebo kdekoli jinde jsou autentickým projevem nastupující generace umělců. Tento směr má výrazné rysy odrážející aktuální dobu a lze proto hodnotit jedině pochvalně fakt, že se galerie rozhodla poskytnout mu prostor.

Výstavní síň komunikačního prostoru Školská 28 není příliš prostorná. Rozlohou jde přibližně o dva až tři panelákové obývací pokoje. Prohlédnutí všech ukázek zabralo maximálně půl hodiny. Stačilo to však k rozpoznání základních charakteristik street artu a problémů s jeho vystavováním v oficiálních prostorech. Při vstupu do galerie přivítala návštěvníka na první pohled street artová klasika. Graficky zpracované jméno předního českého umělce Pointa. Nejednalo se však o klasické graffiti nastříkané sprejem, ale o plastické trojrozměrné zpracování vystupující ze zdi. Dalším výrazným dílem byla skupina téměř komixových postaviček, které si stříkaly sprejem do očí a vytvářely tak mozaikovitý obrazec. Na tomto díle bylo patrné, že šlo o výstavu představující umělecký směr, nikoli o exhibici předních českých umělců. U žádného z děl nebylo uvedeno jméno autora, pokud se dotyčný sám nepodepsal.

Pouliční umění rezignuje na pojetí uměleckého díla jako originálu. Naopak je pravidlem, že se jedno dílo objevuje v mnoha totožných realizacích v různých prostorových kontextech. Pro uznání u příznivců street artu je tedy nutné, aby umělec skloubil v jedno jak kvalitu, tak kvantitu své práce. Při přesídlení z ulice do oficiálních prostorů tak vzniká značná komplikace. Samozřejmě vzrůstá kvalita prací vytvořených speciálně pro konkrétní výstavu. Autoři mají klid a čas na realizaci svých nápadů a nemusejí se obávat trestního postihu. Na druhou stranu vyvstává otázka, zdali jsou tato díla vůbec ještě vzorky tohoto uměleckého směru, anebo jen představují to, co by jeho představitelé dokázali vytvořit, kdyby se pohybovali mimo prostředí ulice. Na druhé straně díla přímo z ulice, představená na této výstavě prostřednictvím fotografií, postrádají svou schopnost zapůsobit kvůli radikálnímu, avšak pro převedení do galerie nutnému, vytržení z kontextu.

Další výrazný rys street artu spočívá v odmítnutí pojetí uměleckého díla jako trvalé dějinné hodnoty, která je potencionálním nositelem budoucího výdělku. Je to skutečně bezprostřední odraz doby, ve které se obrazy či sochy prodávají za nesmyslně vysoké částky. Street art tak na sebe mlčky a zřejmě i nevědomě bere roli společenského kritika a svou opravdovostí se stává mnohem důvěryhodnějším než řady pubertálních účastníků demonstrací proti globalizaci. Díla vytvořená jen pro tuto výstavu jsou toho evidentním důkazem. S konečným dnem expozice přijde také poslední den jejich existence, a proto o nich v této recenzi píšeme v minulém čase. Ač se to stoupencům všemožných paragrafů nelíbí, právě toto mezi řádky vyjadřuje smysl a hodnotu street artu.

Není třeba ošívat se otřepanými frázemi o tom, že street art není pouze vandalství. Vzhledem k vlastní zkušenosti je ale nutné říci, že výstavní síně galerií nejsou místem, kde by měl být tento umělecký směr představován. Rudolfinem street artu může být jedině ulice. Pokud chcete navštívit nejlepší výstavu tohoto směru, zkuste se někdy na ulici podívat okolo sebe. Třeba si všimnete zvláštních předmětů nalepených na okapech šedivých činžáků…

Street Art Praha; 6.–27. listopadu; komunikační prostor Školská 28