Milovníci signifikantně obrýleného poťouchlíka už nevěřili, že si ještě někdy přečtou jeho novou povídku. Od vydání poslední sbírky uplynulo přes dvacet let a nedá se říci, že by Allen hlasitě rozhlašoval plány na nový počin. Nakonec si ale našel čas mezi režírováním, psaním scénářů a hrou na klarinet a udělal radost všem příznivcům absurdního a splašeného humoru.

Kniha obsahuje osmnáct povídek. Většina z nich působí na první pohled jako projevy dementního blázna. Jak jinak si vysvětlit povídku, v níž si jde hlavní postava vybrat do obchodu oblek a prodavač mu nabídne takový, který „nejenže překrásně splývá, ale nabije vám mobilní telefon, když jím před telefonováním pouze párkrát přejedete po rukávu.“ Tento dojem by jistě potvrdilo i letmé pročtení názvů, pro příklad: Pozor, padají mogulové; Pějte, sachři nebo Máš tak fatální chuťové pohárky, drahá. Woody Allen ale samozřejmě není blázen, a proto svým povídkám dodává dostatečnou důvěryhodnost. Většina z nich totiž vznikala na základě článků v New York Times. V úvodu si nejprve přečteme úryvek z článku, který byl prvotní inspirací, a poté sledujeme leckdy až cirkusovou ekvilibristiku autorovy fantazie. Povídky jsou jakoby volnou jazzovou improvizací na novinové články.

Velice častým terčem Allenovy parodizace bývá filosofie a vědecké objevy. Povídka Na kvarkovou strunu je celá nesena v duchu toho, co se lze naučit ve vědecké příloze novin. „Z fyziky například vím, že muži stojícímu na břehu utíká čas rychleji než muži ve člunu – obzvlášť je-li ten ve člunu s manželkou.“ „U sebe v kanceláři, kam mi oknem svítilo slunce, jsem si pomyslel, že kdyby ta veliká zlatá koule náhle vybuchla, naše planeta by vyletěla z oběžné dráhy a navěky by se řítila nekonečnem – a to je další dobrý důvod, proč u sebe ustavičně nosit mobil.“ Kdyby snad někdo právě řešil pojetí nadčlověka u Friedricha Nietzscheho, určitě by měl zaregistrovat, že byla objevena dosud neznámá publikace tohoto myslitele – Kniha o hubnutí. Tento samozřejmě vymyšlený objev dává Allenovi podnět k malé procházce po tom, jak se slavní filosofové stavěli ke kulinářskému umění v povídce Tak jedl Zarathustra. „Problém viny a váhy se nepodařilo nikomu rozřešit, dokud Descartes neoddělil mysl od těla, aby se tělo mohlo ládovat a mysl si myslela ‚No co, já nic, já muzikant‘. Stále zde však zůstává velká filosofická otázka: Postrádá-li život smysl, co s písmenkovou polévkou?“

Základní princip humoru povídek v Čiré anarchii je postaven na tom, že si z bizarních úkazů světa okolo nedělá hlavu, ale snaží se je prohloubit postavením do kontrastu k hlavní postavě. Není problém v tom, že v obchodě nabízejí oblek, skrze který vede trubička usnadňující neustálou konzumaci nápojů, základní obtíž je ve faktu, že zákazník požaduje konzervativní sako na tři knoflíky.

Za povšimnutí stojí i skvělá grafická úprava knihy, kterou navrhl Štěpán Dančo. Zajímavá hra s názvem na deskách knihy – ČIRÁAN ARCHIE – výborně předznamenává obsah knihy. Kdo bude hledat povídky s příběhy odrážejícími základní životní otázky lidstva, zahodí knihu dříve, než nalistuje patitul. Čirá anarchie je vynikající humoristická kniha, která zesměšněním světa vědomě odkrývá jeho povrchní vážnost. Nasadíte-li si růžový slamák z polyesteru a vyjedete na jachtě do vypuštěné vany, pak si tento povídkový soubor užijete, a nebudete litovat.

Allen, Woody: Čirá anarchie. Argo, Praha 2007. 176 stran. Z anglického originálu Mere Anarchy přeložila Dana Hábová.

Marek Dobrý