S Henry Millerem, respektive s klasifikací jeho díla, byla vždycky potíž. Od začátku totiž urputně prosazuje přísně autobiografickou formu, kterou však se stejnou umíněností deformuje proudem fantasie. Jestliže je tedy vydavatelem Insomnie klasifikována jako autobiografie, vyvstává před námi otázka, zda do této kategorie nepřemístit Millerovu tvorbu kompletní. Na díle je v kontextu autora specifické snad jenom to, že se nejedná o autonomní text, nýbrž o komentář k sérii obrazů.

Nespavost je krátkým a pozdním Millerovým textem. Vznikl v šedesátých letech, tedy drahnou dobu po autorových sedmdesátinách. To na první pohled nevěstí nic dobrého. Původně nesmírně inovativní a dynamický autor pozoruhodného Obratníku raka (a nemyslím tím jen pozoruhodnost sexuální) se totiž, zároveň se svým stoupajícím oceněním především ze strany nastupující beat generation, stával i autorem vůči sobě poněkud nekritickým. Zatímco Obratník raka či Sladké dny v Clichy jsou díla rychlá a temperamentní, část trilogie Růžové ukřižování se čte již poněkud obtížněji a například Big Sur už je bohapusté plkání.

S Insomnií je to naštěstí jinak. Jedná se o velmi úzce časově i tematicky vymezený text, ve kterém lehce vyniká Millerův příznačný „hard boiled stream of consciousness“. Nekontrolované výrony vědomí jsou tak v přímém kontaktu se sžíravým sebeironickým humorem a primitivní pohlavností.

Co dílu dává potřebné napětí, je především vztah mezi Millerovým přístupem k vlastnímu textu a k bezútěšné situaci, ve které se autor, či spíše postava autora, nachází. Mezi těmito dvěma rovinami, tedy mezi textem a situací, vede autor paralelu. Sám sobě zdá se totiž dokonale směšným a hloupým, přesto svoji situaci vychutnává do posledního doušku. Dojem vyrušeného spánku a rozrušeného vědomí je dokonalý. Pocit frustrovaného člověka, jemuž prolétá hlavou rej myšlenek, kterými se snaží vymezit roli individua v univerzální situaci, je ostatně pro Millerovu prózu příznačný.

Stav kreativně zužitkované nespavosti neústí pouze v popis vztahu autora k milované osobě, ale paralelně právě také odráží vztah autora a textu. Miller v rámci zhodnocování své identity píše zároveň text o textu, respektive o jeho bolestné genezi. Můžeme takřka v přímém přenosu sledovat jeho naprostou nevíru v kvalitu vlastního textu a nedůvěru v možnost zpracování inspirace, která jím v ranní hodinu protéká. Nespavost je plná komentářů k právě napsaným řádkům (v rukopisné příloze je vidět, že Miller neškrtal), nicméně nikdy nesklouzne k pouhé sebelítosti. I ten nejhorší propad chápe s nadhledem zoufalce – profesionála. Růžové ukřižování, nejtrefnější slova autora samotného.

Knížka Insomnie je poněkud specifickou publikací, u které lze jen těžko odhadnout primární obsah. Skládá se totiž ze čtyř částí, z nich každá může být chápána jako komentář k částem ostatním. Největším prostorem disponuje faksimile nenadepsaného rukopisu původního Millerova textu. Těsně ho následuje český překlad, načež je možno se pokochat barevnými reprodukcemi Millerových maleb. Celý soubor je zakončen autorovou krátkou mystifikační statí, která kouzelným způsobem osvětluje jeho vztah k výtvarnému umění a nakonec vlastně i k lásce samotné.

V dílech Henry Millera nehledejte životní moudra. Na každé straně jich je nejméně pět a často si zcela protiřečí. Nehledejte v nich ani pobuřující erotiku, mnozí tvůrci už píší mnohem odvážněji. Když už sáhnete po knize Henry Millera, čtěte ji pro radost ze života, ať už je jakkoliv smutný.

Insomnie je dílo rozsahem možná skromné, ale životnosti obsahuje víc než dost. Obzvláště trpíte–li nešťastnou láskou (a pokud nemáte zrovna nic lepšího na práci, než číst Litenky, nedá se o tom v nejmenším pochybovat), bude vám tato Nespavost vítaným společníkem.

Stefan Segi

Henry Miller: Insomnie aneb Ďábel na svobodě. Překlad: Jiří Hanuš. Pragma, Praha 2007.