První obraz. V barvami způsobené dualistické intimitě se sem tam zamihotá plamen svíčky, což přidává na určitém druhu tajemna a pomaličku vtahuje diváka do 13. století temného středověku, kde se bude děj příběhu odehrávat. Reproduktory začínají zprvu tiše, později bzukot graduje a my se ocitáme u městečka Vlkova blízko lesa s divokými včelami. Mladý chlapec jménem Ondřej si s nimi pohrává a vzpomíná na matku, jíž před čtyřmi léty odzvonil umíráček.

Asi tak bych popsala úvodní obraz celé hry zobrazující konflikt v mladém muži, který se nedobrovolně zaslíbil křižáckému řádu, ale zároveň toužil žít život obyčejného člověka, rolníka, manžela. Rád by poznal štěstí, jehož se mu v řádu nedostává.

„Štěstí je jenom slovo. Lidi je často říkají, ale nikdo je ještě neviděl.“

Snad právě proto se vydá hlavní hrdina na cestu, kde se snaží najít smysl svého života. Chce se vymanit z řádu a utéct sám před sebou i před vzpomínkami, ale je pronásledován nejen svým svědomím, ale také bratrem, jenž za ním byl vyslán z kláštera. Jistě znáte ten pocit, kdy jdete po ulici a myslíte si, že vás někdo sleduje… I Ondřej celé své putování trpí strachem z toho, kdy jej dožene ten, kterého za sebou zanechal.

Dualismus sakrálnosti a obyčejného lidského bytí hříšného smrtelníka je tu podpořen i výběrem barvy kostýmů, jsou černou a bílé. Jako by se nám někdo snažil předem naznačit, který hrdina bude kladný a kterého lze považovat za záporného, ale při delším sledování zjistíme, že ve hře není hrdinů, ani kladných a záporných postav, je to jen šachovnice s černobílými figurkami, které se mezi sebou proplétají. Ale přece jen jednu výjimku oproti šachu hra má. Vítězem král nezůstává.

Dějová linie je prodchnuta posvátností, tvoří krásnou paralelu ke starozákonnímu příběhu krále Davida, který zhřešil (požádal manželky bližního svého). Za tento prohřešek jej Bůh trestal tím, že zabíjel lidi, které miluje, za což se mu dostalo odpuštění. Je zajímavé, jaké formy může pokání a odpuštění mít. Aneb jak v samotné hře zazní: „Trestem za hřích má být smrt, proto je hřích zván smrtelným. V tom není jinotaj.“ Smrti najdeme v příběhu tolik, co v Shakespearově Richardu III. Jen mě udivuje, že za hřích jednoho umírají nevinní lidé. Vina bude očištěna, hlavní hrdina se bude kát. Ztráty jsou povoleny a Boží cesty jsou nevyzpytatelné. „Když nemůžu zachránit jeho tělo, zachráním alespoň jeho duši.“ Těla není zapotřebí, hlavně že duše zůstane čistá. Jak dobře autor vystihl středověké myšlení, kdy za každou pohromou byl vyšší Boží úmysl a celý pozemský život byl naplněn přípravou na ten posmrtný.

Scéna se po celou dobu příběhu nemění. Hercům bylo poskytnuto velké jeviště (neklasicky větší než hlediště), které je rozčleněno na několik částí, v nichž se po celou dobu příběhu pohybujeme. Možná budou někteří diváci zklamaní, protože po přečtení knihy by mohli očekávat bohatší rekvizity, ale na kvalitě hry, založené hlavně na dialozích, se tento fakt nijak neodrazí.

V psychologickém dramatu uvidíte hlavně vnitřní konflikty jednotlivých postav, jejichž charakter se v průběhu hry nebude měnit. Střídá se jen prostředí, v němž působí. Chlapec zůstane chlapcem, Lenoře neubyde ani kapka vesnické naivity, ač sledujeme příběh s větším časovým rozpětím. Tento fakt mě překvapil, ale předloha jej sama nabízí. Nevím, jestli to považovat za autorský záměr, nebo malou nedokonalost díla.

Kvalitní herecké výkony jsou podpořeny velkou paletou zvuků. Divák snadno uvěří bzukotu divokých včel, mořským vlnám rozbíjejícím se o skály i smečce psů divoce rdousících člověka. Při scénách v kostele je sakrálnost místa vygradována šepotem tichých modliteb jak v české, tak latinské verzi. Příběhu nechybí dynamika, ani dobré dobové kostýmy. Možná vás chvilkami bude vyvádět z dějové linie lyričtější vsuvka postavy vypravěče, ale pro náročnější hru bez přestávky je nějaký méně emocionální moment vhodný. Jestliže nemáte náladu na těžká filozofická témata, ani na večer plný smíchu, jistě pro vás nebude lehce konzervativní hra plná zvučných jmen zklamáním.

Předloha: Körner, Vladimír: Údolí včel

Dramatizace a režie: Eva Bergerová

Hrají:

Ljuba Krbová

Jan Novotný

Jan Zadražil

Jan Skopeček

Kryštof Nohýnek

Jiří Racek

Premiéra: 20. 9. 2007