V době, kdy pisatelka tohoto článku byla mladým děvčetem a studovala univerzitu, vanul chodbami školy zmatený a radostný duch postmodernismu. Bože, jak snadné bylo tehdá dostat prospěchové stipendium! Stačilo si vyhmátnout pár destilovaných hesel a použít je ve správnou dobu. Na seminářích jste nemuseli vědět nic, stačilo na učitelovu otázku říct: „O čem není možné mluvit, je třeba mlčet.“ a jemu nezbylo, než chápavě přikývnou a nechat vás být. Když ale naléhal, že se o tom dá mluvit docela dobře, mohli jste říct, že „jazyk je mocenský nástroj“ a vy jste odjakživa pacifisti.

Dějiny literatury se přednášeli tak, že se vybral jeden autor reprezentující dané období a o tom se celý rok mluvilo. Také událost, o které bude řeč se stala na semináři dějin moderní literatury. Jejími aktéry byli mladý kantor, třída a Nabokov.

Onen kantor měl kouzelnou vlastnost. Učil, jako když se táhne do bitvy. Chtěl šířit postmodernu „ohněm a mečem“ a kdyby snad ve třídě visel portrét nějakého strukturalisty, propíchnul by ho ostřím své šavle. Byl to velký etymolog. Říkal třeba: „Ve slově ložka, což je česky lžíce, slyšíte slovo lož, což je česky lež.“ Nebo: „Ve slově pelmeně/1/ zaznívá substantivum plamen.“ Z toho pak vyvozoval patřičné důsledky. Často se ale nechával strhnout svou fantazií a podobně jako kdysi Charms nebo má pětiletá sestra si vymýšlel významy zcela nové. Nic netušící třída, ovládající ruštinu ještě méně než kantor, si to poslušně psala na velké listy papíru a ty si důležitě cvakala do velkých pořadačů. Také měl rád hádanky. Už svou první hodinu začal tím, že „srovnal“ všechny moderní autory, kteří mu zrovna přišli na jazyk pomocí kouzelného slůvka „epistéme“. A my, naivní, všemu otevřené horké studentské hlavičky, ve snaze ho napodobit jsme pak celý semestr říkali jeden druhému: „Hádej, co mají společného Starý Zákon a Oskar Wilde?“/2/ Kantor byl velkým mistrem ve vyprávění hádanek, ale i my brzo měli cvik. „Co má společného negativní hrdina povídky a „jazyk“?“ ptal se a jedna ze slečen po chvíli vypískla: „Násilí!“ „ Je delfín ryba, nebo není?“ Moc nás to tenkrát bavilo.

Začátek konce idyly nastal v době, kdy začal mluvit o autorské záludnosti. Že existuje nespolehlivý vypravěč, no prosím, ale když k tomu přidáte falešnou paměť, nespolehlivý čas a všelijaké ty korology - padělately/3/, soudnost je ohrožena a přichází temné šílenství. Kantor nám to ilustroval příběhem o paranoidním androidovi, který sám nevěděl, zda je paranoidní android, nebo není. (Byl skvělým vypravěčem a nic mu nevadilo, že příběh je mrtev.)

Nakonec se mu podařilo nás přesvědčit, že v postmoderní době je vše falešné. Nedopadlo to tehdy dobře; jedna kolegyně vyskočila z okna, protože si myslela, že je falešné, a zbytek se po krátké poradě usnesl, že i kantor je falešný, a opustil třídu. Od té doby, co učitel zpochybnil sám sebe, už to šlo z kopce. Pamatuji si, že jsme zrovna probírali morfologii motýla a on s velmi znepokojeným výrazem (smysl pro humor neměl) řekl, že „kaktus nekoupíte v mlékárně“.

Ano, byl to ten den. Mluvil pak dlouho a vášnivě o smrti autora, což v našich řadách způsobilo rozkol. Zatímco jedná část, v čele s Majdou (pikantní totiž je, že v naší třídě byly samé slečny), vřela vzteky a křičela, že je to sprostá lež, druhá část, která si zvolila za vůdce zrzavou Zůzu, se radovala a strouhala mrkvičku. Došlo k bitvě, z propisek lítaly papírové kuličky (nevěřili byste jak můžou být takové dívky kruté), jedna dívenka uchopila Václava Klause a mlátila jím hlava nehlava své sokyně, jen Majda se Zůzou stály na lavicích a povzbuzovaly své stoupenkyně skandováním „Autor je mrtev!“ a „Ať žije autor!“ Učitel se v panice skrčil na židli a nevěděl, jak by tomu učinil přítrž. Po chvíli se zmátořil, sebral zbytek své autority, vztyčil se a zařval: „Tak dost! Autor je mrtev!“ Třída ztichla, poslední kuličky dopadli s šustotem na zem a tiše se rozkutálely. V té chvíli se totiž stalo něco nečekaného. Otevřeli se dveře a do třídy vstoupil… ne, ne vedoucí katedry. (Byl to soudný člověk se širokým srdcem, smyslem pro humor a odporem k dogmatice. Ten však o náš ubohý, nepokoji zmítaný ústav dávno ztratil zájem a pilátsky si umyl ruce, přenechav nás pochybné sebrance.) Stál tam on, Nabokov. V jedné ruce držel výtisk nové A2, druhou ruku měl v kapse. O okamžik později se kantor chytil za hlavu a vytřeštěně zíral - chvíli na něj, chvíli na noviny v jeho ruce. Jako by mu docházela nějaká hrozná, nám neznámá pravda. „Tak autor mertv, ty govoris?“ pronesl pomalu spisovatel. „Vobščem ty prav.“ „Ne, ne, to je nedorozumění, to je jen… fráze!“ zaprosil kantor, ale vtom už zazněla rána. Ve vzduchu zůstal viset obláček dýmu, zavonělo prskavkami a zimou.

Co ve vás vyvolala zpráva o smrti autora? Radost? Vztek? Rozmyslete si to dobře.

/1/ Pelmeně – taštičky plněné masem, populární ruské jídlo. Zejména sibiřské pelmeně jsou dobré.

/2/ Správná odpověď je „myzogynii“.