„Tohle není hra pro slabé žaludky,“ řekla mi jedna divačka. A asi opravdu není, čtvrtí se v ní syn gótské královny, znásilňuje se v ní poslušná dcera, navíc jí jsou usekány ruce a vyříznut jazyk, aby nemohla prozradit své mučitele, o ruku lstí přijde i její otec, zbylí gótští princové jsou rozemleti do slavnostního pokrmu a jejich matka je sní a nakonec se hrdinové navzájem povraždí u hodovní tabule. Všechny tyto hrůzné obřady jsou však předváděny s určitou poetikou, která je zajištěna hudbou, světly a perfektním pevným rytmem celé inscenace. Jako příklad fascinující rytmizace uvádím velmi působivou scénu, v níž si Titus sám seká ruku. V jednu chvíli vidíme rozhodného Tita, v druhé slyšíme ránu sekáčkem, současně s ní se objeví v Titově tváři bolest, vystříkne krev a vzápětí padá jeho ruka na zem vedle stolku. Vše netrvá ani minutu, ale v každé následující vteřině je napětí stupňováno, až dojde k vrcholu a tam se rozprskne jako přesně načasovaný ohňostroj. Tento obřad obětování se na diváky zapůsobí nejen vizuálně (např. autenticky vypadající rekvizitou ruky), ale i zvukově a musím říci, že je to tak silné, že se přidávají i vjemy čichové. Pach krve, přestože doopravdy cítit není, jakoby prostupuje celou inscenaci a vyvolává nepříjemné pocity neopodstatněné brutality. Proč se nám to ale tak jeví? Je to snad vzdáleností naší křesťanské kultury od antické zásady oko za oko, zub za zub? Nebo je chyba v provedení hry, či ve hře samé?

Pravdou je, že na jevišti vypadá násilí vždycky nějak jinak než ve skutečnosti. Když jsem tuto hru četla, měla jsem pocit nechutnosti a absurdity ještě mnohem větší než během představení a žádné morální poučení, jak bych očekávala, jsem si neodnesla. Utkvěly mi však ony scény plné násilí. Text Tita Andronica přesto obsahuje mnohem více. Překladatel Martin Hilský uznává, že Titus není jazykově tak vybroušen jako jiná Shakespearova dramata, jeho kvality však spočívají v zesílené rituálnosti hry a zdvojování důležitých motivů děje jako jsou např. dvě skupiny stojící proti sobě či useknutí rukou dvěma postavám. Důraz dává také na to, že zde úplně neplatí zásada oko za oko, ale jedná se o jakýsi „mechanismus msty“, který vytváří nekonečnou spirálu. Jenže představení, i když začíná obrazem normálního pohřbu, s černě oděnými truchlícími, věnci a rakví, se snaží obřadnost hry podtrhnout i dalším způsobem, zesměšněním. Titus Andronicus je tak vykládán jako groteska, což drama obohacuje o další rozměr, ale na druhou stranu tím trpí struktura hry a často vtipy působí dost lacině. Mám na mysli třeba umlčení Tamory, když žádá o život pro syna. Tím, že je vláčena za nohy a část oděvu po podlaze, úplně zanikají její slova k Titovi. Navíc to vypadá poněkud neohrabaně, takže se nabízí otázka - mysleli to autoři inscenace vážně nebo jako vtip? Je však možné, že je to vlastní metoda Ivana Rajmonta, protože podobně nerozhodné vypadají i další výstupy (lákání voličů na svou stranu při volbách nového římského císaře, tedy úvodní scéna, a Saturninův a Bassianův monolog). V obrazu večeře v Titově domě a následně, když se bezruká Lavinie snaží vysvětlit, kdo ji znásilnil, a nikdo její jasné narážky nepochopí, se mi zdálo počínání herců už ne veselé, ale vysloveně trapné. Charlie Chaplin kdysi mluvil o svých groteskách a jejich stavbě, která je dělá vtipnými. Fórky mající zpřístupnit tragédii Tita Andronica však takovou stavbu nemají, podle mě jsou příliš prvoplánové.

Co bych však jednoznačně ocenila je scéna Martina Černého. Je zajímavá, výborně umožňuje změnu prostředí a sama o sobě vnáší groteskní rozměr (př. kulisy lesíku, propadlo jako svaté místo posledního odpočinku rodu Androniců a zároveň past na Titova syna). A přestože nejsem příznivcem igelitových a plastových materiálů jako divadelních kostýmů, Jana Preková je využila skvělým způsobem a zelenozlaté či rudé šaty gótské královny Tamory jsou pro mě jedním z nezapomenutelných zážitků tohoto představení. Stejně jako výkon Bořivoje Navrátila. Lepšího představitele Tita Andronica si ani nelze představit. Jeho Titus je schopný, statečný bojovník, věrný patriot, ale i zbrklý vyznavač antické spravedlnosti, milující otec, intrikán, zmučená duše, obětující se stařec a mnohem víc. V jeho pohledech se zračí opravdu celá Titova životní dráha. Z mého pohledu je díky němu Titus jedinou živoucí postavou tragédie.

Shakespearův Titus Andronicus není pro mě tím, co vytvořil Ivan Rajmont se souborem Divadla v Dlouhé, respektive text této hry obsahuje víc, než je na jevišti předváděno. Ale rozhodně tím nechci říct, že by inscenace neměla své kvality. Jen v ní nevidím nic, co by se mohlo vztáhnout k současnosti, a snahou o komičnost, podle mě, ztratila i to antické a to Shakespearovo. Nicméně je to hra málo známá a málo hraná a určitě ne neoprávněně.

Petra Halbichová

Titus Andronicus, Divadlo v Dlouhé, premiéra 26. 5. 2007

Hrají: Bořivoj Navrátil, Jan Vondráček, Martin Veliký, Magdalena Zimová, Helena Dvořáková, Martin Matejka, Daniel Deutscha, Pavel Tesař, Miloslav König, Jiří Wohanka, Vlastimil Zavřel, Tomáš Turek, Čeněk Koliáš, Peter Varga, Jaroslava Pokorná

(V tištěném vydání LitENek vychází recenze ve zkráceném znění.)