Vyzrálá a na pětaosmdesátiletého básníka překvapivě svěží, vtipná a hluboká, meditativní a věcná. Velmi různorodá sbírka odráží autorovu tvorbu za posledních sedm let, tvorbu vonící portugalským přímořím, ale přesto pevně zakotvenou v Olomouci, Lhotce a pražských uličkách. František Listopad prostě nikdy nepřestal být Čechem. Právě dualita exotického prostředí, které ho obklopuje, a důvěrný, stále přítomný vztah k domovu vtiskávají sbírce neopakovatelný ráz.

V Rose definitivě nahlížíme na svět skrze drobné detaily, zlomky všednodenních jevů, které jsou paradoxní cestou k poznání věcí v jejich celistvosti. Není napsáno nic navíc, naopak, řada motivů je utlumená, nedořečená, slibně tak skrývající další cesty. Nevtíravě nabízí čtenáři dostatek prostoru stát se alespoň na chvíli portugalským Čechem. Listopad je totiž autor, který ví. Neospravedlňuje, nevysvětluje, nedodává. Prostě ví.

Pokud přijmeme autorovu tezi poslední sbírky, nelze neotvírat knihu s očekáváním životního bilancování, oprošťování, stárnutí, smrti. To všechno tam je, ale v jiné esenci, kdy je opět spojováno zdánlivě nespojitelné. Smrt a popíjení čaje, stárnutí a nové pyžamo. Abstraktní je vždy zastoupeno hmatatelnou věcí, ubývá tak tíhy, zlidšťuje se, přibližuje.

Dle výrazných motivů by Listopad mohl být také lehkomyslně označen za gastronoma, případně geologa, je totiž nanejvýš nečekané, když se v zádumčivosti a tichém rozjímání některých básní zničehonic "sype mouka na zrcadlo“, "droždí zdvihá těsto“, "přebírá hrách“, potkáváme těsto tenké jako závin, cibulovou nať. Drobné děje kuchyňského rázu se v daném kontextu stávají něčím, co přibližuje nedosažitelné a vyvyšuje zdánlivě přízemní, stejně jako "vápec kazivec apatit perličko říční“ a řada dalších nerostů, často posouvajících významy okolních veršů. Obojí jen dokazuje básníkovu chuťovost, hmatovost a zejména všudypřítomnou vůni, ať už závinu nebo přímořského větru.

Znatelným principem je rytmika, hudebnost a v mnohých případech takřka písňovost. Všechny děje mají svůj přirozený tep a tok. Stejně tak i slova. Báseň je něco nutného, něco, co se musí stát, co je přirozené a nezbytné. Slova plynou, jedno vyrůstá z druhého, jsou vzájemně propojená, mísí se a společně zanikají.

"Byl bych jiný jinak jiný v intervalu mezi jiným a jiným.“

"Za prostorem prostor prostor za prostorem dolem horem překráčíme stíny..“

Jako by se autor nestaral o recepci, nesnažil se čtenáři usnadnit porozumění nebo ho k němu alespoň navést. Prvky jsou propojovány zcela náhodně nebo s neprůhlednou vnitřní spojitostí, každý verš odkazuje jinam. Je toho přespříliš, co básník neřekl, vede své básně mnoha směry a někdy stojí na hranici srozumitelnosti. Přesto však je potřeba stále vědět, že pod povrchem existuje ona listopadovská blízkost všeho se vším. "Všechno je neúplné všechno je uvnitř i zvenčí.“

I když je tato sbírka zralým uzavíráním, vyvstává otázka, zda tímto cesta poezie Františka Listopada opravdu dospěla k vrcholu, za nějž neradno jít, či zda převládne potřeba dalšího testamentu. Tedy definitivně poslední? Těžko říci, zejména pokud i sám autor dodává s úsměvem: "Moje ruka s tím nesouhlasí a už píše nové verše. Nevím, jak to dopadne. Asi špatně.“

František Listopad: Rosa definitiva. editor Jan Šulc, ilustrace Jana Majcherová. vydal Cherm, Zbraslav 2007. 176 stran.

Ina Marešová

LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008