Téměř pětačtyřicetiminutová choreografie Jara Viňarského, držitele několika tanečních ocenění, uvedla do úzkých nejednoho diváka. Složitost námětu a jeho zpracování se po představení staly tématem několikahodinových diskusí všech zúčastněných.

Paisyn má být příběhem o vytrvalém hledání pravdivé definice mužského světa. Čtyři tanečníci - čtyři muži - synové - v ohraničeném prostoru namířeni ke zvláštní imaginární osobě - otci odpovídají na předem položené otázky: Jak vypadá mužský svět? Jak se mužský svět k mužům chová? Je v každém muži otec i syn? Co znamenají ženy pro muže a muži pro sebe navzájem? Jak miluje muž a jak se milují muži?...

Je tma, pomalu se rozednívá, v každém rohu stojí jeden z tanečníků. Prvním překvapením je, že místo Tomáše Krivošíka stojí na jevišti sám choreograf Jaro Viňarský. Proč? To se nedovíme. Ale výkon Jara je tak autentický, že kdo Tomáše nezná, nepozná, že proběhla tichá výměna. Prostorem se linou různorodé tóny, nejprve tiché a melodické, pohyb je minimalistický. Hýbe se jen jeden z tanečníků, hraje si s prostorem a od začátku se tak rozbíhá hra neuvěřitelných detailů, ať niterných, odrážejících se ve výrazu, tak pohybových, viditelných při důsledném pozorování. Přirozenou cestou imaginace, snu, hry i reality se do příběhu zapojují i ostatní. Podle určitého principu choreografa se nepravidelně v pohybu střídá jeden, dva, tři i všichni čtyři tanečníci. Vůdcem se stává ten, který si vezme sako. Sako je putovní. Neustále si ho jeden z nich obléká a svléká, aby ho mohl obléct ten druhý. Můžeme tomu rozumět tak, že je symbolem nejmocnějšího, nejzkušenějšího, nejzodpovědnějšího, jenž provází ostatní svým světem a odpovídá po svém na položené otázky. Melodické, líbivé tóny jsou konfrontovány s disharmonickými zvuky, které chvilkami až tahají za uši. Snad má i divák pochopit trýznivost situace mužského světa, který je někdy hrubý a bez boje nezvladatelný, avšak jindy také vstřícný, přátelský a laskavý.

Pohybový slovník všech tanečníků je neuvěřitelně obsáhlý. Odvažuji se zde tvrdit, že snad až tak obsáhlý, jako je pro nás literáty a jazykovědce osmidílný Slovník spisovného jazyka českého. Stylistika pohybu je bezchybná. Vše plyne, nikde nenajdeme zádrhely ani chybně zvolené prvky. Intenzita pohybu je proměnlivá, ale až do konce celého představení stejně energická, což je vzhledem k délce choreografie obdivuhodné.

Představení je velice bohaté na skryté významy jednotlivých kroků a silné atmosférou a charakterem svého obsahu. Jakožto divák sedící v první řadě jsem byla pohlcena natolik, že jsem po jeho skončení měla stejně rozčarovaný pocit, který mám vždy po přečtení nějaké poutavé a zajímavé knihy, jelikož mi chvíli trvá, než myšlenky usednou a přijmu nějaké pevné stanovisko.

Tvorba Jara Viňarského směřuje neustále někam výš. S každou novou choreografií posunuje laťku sobě, ale i všem okolo. Bourá hranice konvenčnosti a otevřeně vypovídá o ošemetných tématech jako je např. homosexualita a soužití mužů. Není to jeho první představení tohoto typu, ale je provokativnější a do jisté míry jakousi choreografovou autoterapií. Zvláštně silný zážitek, ať zmatený, či jasný si odnesl snad každý divák. Ale myslím si, že pouhé jedno shlédnutí pro zachycení a dešifrování všeho, co se do Paisyna vešlo, nestačí.

Hybaj ho! Festival slovenského současného tance v Praze, 2.-9.10.2007 divadlo Ponec.

PAISYN: choreografie: Jaro Viňarský ve spolupráci s tanečníky, tančí: Joao Costa (Portugalsko), Tomáš Krivošík (SK), Matej Matejka (SK), Andrej Petrovič (SK), hudba: Jan Burian a Mikoláš Růžička (CZ).

Lucie Břinková