K původu a významu slova absurdno

Absurdno se neomezuje pouze na druhou polovinu 20. století, objevuje v literatuře už od antiky. Původně se význam slova týkal disharmonie v hudbě. Postupně se přenesl a zevšeobecnil jako něco nesmyslného (absurdus = nesmyslný), neobvyklého, vyčnívajícího, příčícího se zdravému rozumu. Neexistuje však přesná definice tohoto pojetí.

S absurdnem se pojí pocity odcizení člověka světu a sobě samému, pocity vymanění se ze vztahů a nesmyslnosti lidského bytí. Přesto nemusí být nutně nihilistické. Pozadím, podložím nebo zrcadlem absurdní hry zůstává logika; již v samotné logice je imanentně přítomna absurdita. Tato estetická kategorie je blízká tragičnu, odhaluje hluboké a nepochopitelné rozpory, působí spíš děsivě než směšně.

Pojetí absurdna v tzv. absurdním divadle podle M. Esslina

Centrem absurdního divadla se stala Paříž poloviny 20. stol. Jeho představitelé byli především S. Beckett, E. Ionesco a A. Adamov. Divadlo navazovalo na staré, archaické tradice, nová na něm byla neobvyklá kombinace jejich prvků. Zaprvé jmenujme prvek „čistého divadla“. Ten zahrnuje například abstraktní scénické efekty, jaké lze nalézt v cirkuse nebo revue, v představeních kejklířů, akrobatů, toreadorů a mimů, s antiliterárním pojetím. Jazyk jako prostředek vyjadřování zůstává v pozadí. Dalšími prvky jsou bláznivé scény, klaunovské frašky, dále verbální nonsens (osvobození z pout logiky) a literatura snu a fantasie.

Představitelé absurdního divadla byli individualisté, nezaložili literární seskupení, proto jsou jejich hry velmi osobité a vzájemně odlišné. Přesto lze najít společného jmenovatele, a sice tragické poznání ztráty všech jistot; někdy též brutálně drastické, nebo groteskní rysy. Toto umělecké hnutí bylo antiliterární, hodnota jazyka byla otřesena: „… was auf der Bühne geschieht, sagt mehr aus als die Worte…“ (co se děje na jevišti, říká více než slova).

Absurdní drama nebylo psychologické a vyprávějící. Bylo to divadlo situace, drama apolitické a antiideologické, často bez začátku a konce. Nevyznačovalo se významným, souvislým dramatickým dějem či intrikou. Sestávalo z obrazů snů a představ plných strachu, z nesouvislých řečí a dialogů, chyběla motivace k činům. Soustředilo se na duševní stavy a elementární situace člověka. Jeho jazyk nesloužil sdělování a dorozumívání se. Charakteristika hrdinů byla odmítnuta – většinou vystupovali coby loutky, kterým se charakter ani přiřadit nedal.

V absurdním divadle se projevily dvě tendence. První z nich je sklon k satirickým, parodistickým aspektům, k sociální kritice a pranýřování falešné společnosti. Druhou tendencí je zájem o klíčové problémy lidské existence (smrt, život, osamění, Gemeinsamkeit). V obou případech je člověk konfrontován s mýtem a náboženskostí (ve smyslu náhražkové církve).

Pojetí absurdna ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Hra Dlouhý, Široký a Krátkozraký – pohádka, která u dětí propadla – byla napsána L. Smoljakem a Z. Svěrákem pro Divadlo Járy Cimrmana v roce 1974. Pro divadlo je příznačná postava Járy Cimrmana, která ztělesňuje vymyšleného, zapomenutého a znovuobjeveného génia.

Absurdita hry záleží v jazykových, obsahových a scénických prostředcích, jež od sebe nelze snadno dělit. Krajně důležitá role je přiřknuta jazyku. Začněme tedy jazykem a obsahem.

V tomto divadelním představení se objevují slovní vtip a slovní hříčky, ironie, dvojznačnost, lyrická řeč, nadsázka, dále hovorové a nespisovné výrazy, germanismy, regionalismy, stereotypní formulace, větné paralelismy, narážky a náznaky, zámlky. Jak vidíme, je jazyk v tomto ohledu velmi bohatý a proměnlivý.

Dalším prvkem příznačným pro tuto hru jsou scénické prostředky, do kterých spadá situační komika, momenty překvapení, vizuální složka jako kostýmy aj. Třetím prvkem je využití znalostí diváka (tedy pohádek Dlouhý, Široký a Bystrozraký; Zlatovláska; Tři zlaté vlasy Děda Vševěda). Dále je využita charakteristika hrdinů pomocí jejich jmen. Hra se nese v pozitivní atmosféře, orientuje se na fantazii a snovou skutečnost. Jejím cílem je pobavit. Velmi zajímavým a posledním zde zmíněným prvkem je humorně kritická sebereflexe divadla, která záměrně komentuje a přerušuje hru.

Nejen samotná pohádka, ale celá hra je důležitá. Ta totiž sestává z více částí, které tvoří zvláštní jednotu: z pohádky a přednášky, z reflexe (celé hry, Divadla Járy Cimrmana a osobnosti Cimrmana), z kontaktu s publikem. Tyto části se prolínají a spolu s nimi se střídají i různé stylistické prostředky. Existenciální a nihilistické pocity, odcizení, tragično, brutalita světa nejsou přítomny.

K absurdnu ve hře – titul, podtitul a jména protagonistů

Již v titulu a podtitulu je skryta ironie, počítající s před-věděním diváka, s jeho znalostí pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. V pozměněném titulu s Krátkozrakým se naznačuje, že se může jednat i o parodii žánru pohádky. Titul působí vtipně. Přesto se divák/čtenář postupně dozvídá, že její žánr, ani konkrétní pohádka nejsou primárně parodovány. V prvním případě není možné tvrdit, že se parodie dotýká jen něčeho, neboť je parodováno vše – celý děj hry. Přepracovaná pohádka tvoří pouze podloží, na němž lze vystavět celou stavbu absurdna, humoru nebo parodie. V případě druhém jsou ve hře pomíchány tři pohádky (mimo uvedenou dále Zlatovláska a Tři zlaté vlasy Děda Vševěda), není tedy parodována pohádka jedna.

Podtitul oznamuje „úspěšnost“ hry: „Pohádka, která u dětí propadla.“ Tato kritická sebereflexe je samozřejmě druhem humoru a není myšlena vážně. Tato výpověď je též víceznačná: za prvé má být hra samotná zdánlivě odsouzena, za druhé vzbuzuje zdání, že je určena dětem, ačkoli ony nejsou cílovým publikem (přinejmenším tím většinovým), za třetí se nechvalně vyjadřuje o díle Cimrmana, údajného autora hry, který je však neustále líčen jako vysoce nadaný umělec a vědec. Tím se absurdita zřetězuje.

Přes název hry v ní nevystupuje žádná postava nosící jméno Dlouhý, Široký, či Krátkozraký, pouze „Bystrozraký“, jenž ovšem bystře nevidí. Jiná ironie: často se jmenovaný hrdina nazývá „Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým“, jako by byl všemi třemi najednou.

Zlatovláska je dle původní pohádky krásná princezna. V této hře je však zesměšněna, představuje ji vysoký muž s vousy. Divák/čtenář se však zkraje domnívá, že se jedná o princeznina bratra. Moment odhalení působí komicky. Děd Vševěd se chová jako senilní stařec, což odporuje jeho jménu. Princové Jasoň a Drsoň jsou jednovaječná dvojčata se zcela odlišnými charaktery, jak prozrazují jejich jména. Jeden je svou povahou dobrý, druhý zlý. Postavy jsou to nepropracované, ploché, protože jejich funkcí v textu je vytvářet černobílý kontrast. Jejich stejný zevnějšek přechází i zcela neobvykle do způsobu mluvy (výpovědi obou jsou totožné, pouze se místy obměňuje slovní zásoba ve shodě s jejich povahou), čímž vzniká vystupňované pojetí dvojčat. Princovství obou je karikováno. Jsou oblečeni jako prostí lidé, pouze oznamují, že si nechali svou výstroj a výzbroj v zákulisí. Poutník vystupuje jako směšný otrhánek, jehož komika tkví pouze v jeho chování, ne v pojmenování. Král je karikaturou moudrosti a ušlechtilosti, čemuž odpovídá i jeho neuhlazené vyjadřování. V jeho postavě je opět zrelativizována obvyklá role krále v pohádkách.

Shrnutí, podobnosti a rozdíly

Absurdno hry sestává ze spojení více žánrů a jejich střídání. Vzniká tak nová specifická forma, jejímž smyslem je pouze bavit. Oním spojením dochází k četným komickým, nečekaným situacím, jež jsou příznačné pro definici absurdna. Nevyznačuje se však pocity odcizení, nesmyslnosti života či vymanění se z jakýchkoli mezilidských vztahů.

S tzv. absurdním divadlem má společný sklon k satiře a parodii a stejně jako absurdní drama přikládá důležitost scénickým prvkům. Také děj hry je velmi prostý, avšak z jiného důvodu: je pouze podkladem pro celé zábavné představení.

Děj hry je mnohokrát přerušen, ale úmyslně, navíc pouze v případě pohádky, takže výsledkem je celková soudržnost hry, která absurdním dramatům chybí. Charaktery zůstávají neměnné a nejsou loutkami, mají totiž velmi důležitou roli pro komiku hry, účastní se všech podstatných efektů jazykových, scénických a obsahových. Hra má začátek i konec, to je pro absurdní divadlo netypické. Dále se nesoustředí na stavy duše a elementární situace lidské existence. Nechce pranýřovat falešnou společnost, nebo konfrontovat člověka s mýtem a religiozitou. Mimoto plně využívá funkcí jazyka.

Oba typy absurdna užívají podobných prostředků, v řadě jiných se od sebe podstatně liší. Absurdno hry má jiný cíl než v případě absurdního divadla. Proto by snad bylo možné nazvat první typ absurdnem pozitivním a druhý absurdnem negativním.

Zuzana Hajíčková

Text je kratší verzí původně německy napsaného textu.

Literatura:

Smoljak, Ladislav – Svěrák, Zdeněk: Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Html–Version.

Dier, Oliver: Die Lehre des Absurden. Würzburg, Königshausen & Neumann 1998.

Esslin, Martin. Das Theater des Absurden. Frankfurt am Main/Bonn, Athäneum 1964.

Khalfani, Salem: Ähnlichkeiten des Absurden. Marburg, Tectum–Verlag 2003.

Lennartz, Norbert : Absurdität vor dem Theater des Absurden. Trier, WVT. 1998.

LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008