Příběhy jsou psány na základě skicovitého schématu, které autor nezamlčuje, ale naopak jeho nejdůkladnější provedení předvádí hned v úvodní povídce Miláčkové chřestýši. S nesebevědomou a necílevědomou pracovnicí pošty se seznámí jeden ze zákazníků a pozve ji na večeři. Přímočarým jednáním dívku vyvede z míry a nakonec si ji podmaní prostřednictvím své světaznalosti kombinované se sebedůvěrou. Dívka postupem času objevuje mnohá tajemství, která muže obklopují, ale přesto není schopna ignorovat jeho pokyny a absolutně se mu poddá, což vede k hororovému vyústění.

Autor si je vědom, že jedno dokola omílané schéma na soubor povídek nevydá, a proto kolem něho spíše obchází a prstem ukazuje, co bude jinak. Propojujícím prvkem povídek je typologie postav. Záporná je vždy psychologicky neprokreslená, promlouvá jen v krátkých, úsečných větách a vládne latentní schopností podmaňovat si okolí. Kladné postavy jsou naproti tomu velmi citově založené, submisivní bytosti. Výrazné motivy knihy, které vycházejí z charakteru hlavních figur, jsou láska k vážné hudbě a inklinace k problémům rozlišování mezi snem a skutečností. „Zavřela oči. V hlavě se jí rozezněla jakási tklivá melodie, jen několik stále se opakujících taktů, klavír začínal, ale pak jej překryly bubny, až nakonec ťap, ťap, to byla harfa. Do mozku se jí zabodávaly tóny, vězely tam pevně, nedaly se vyndat, nedalo se před nimi utéct.“ Na hranici snovosti se často pohybuje i zakončení povídek, což ale ve slabších kusech autora svádí ke zkratce, která činí závěr téměř nesrozumitelný.

Skvělým prvkem jsou již zmíněná narušení očekávaných stereotypů. V povídce Beethovenova busta tak mimo kontext ostatních příběhů vystupuje v roli hlavní postavy muž. Bývalý hudebník, kterému přísná manželka zakázala hrát na klavír, je zdánlivě podobný hrdinkám ostatních povídek. Na rozdíl od nich se ale nenechá absolutně ovládnout dominancí záporné postavy a bedlivě si hlídá vlastní prostor pro odpor. Každý večer poslouchá zavřený ve svém pokoji vážnou hudbu. Odpor nakonec graduje, když si demonstrativně zakoupí bustu Beethovena, jehož jeho žena bytostně nesnáší. Rytmus povídek šikovně mění i Koulařka. Groteskně vyprávěný příběh o nesvéprávné vrhačce koulí, která téměř denně překonává světové rekordy, ale nakonec končí osamocená bez přátel jako hostitelka každotýdenního srazu spolku Bojovnic za práva zvířat.

Důležitou povídkou jsou Malomocní. Tento název nese Klímova časopisecky vydávaná novela z roku 1969. Později byla přeložena do mnoha cizích jazyků, ale česky knižně nikdy nevyšla. Byla tolikrát přepracovávána, až se nakonec podle slov svého autora stala nesrozumitelnou. Námět této sbírky však poskytl inspiraci pro dotáhnutí povídky a její konečné východisko je velice zajímavé.

Velmi pestrý soubor poskytuje prostor pro různé vypravěčské styly. Razantní a dramatický tón z Miláčků chřestýšů tak stojí vedle vytrvalého vypravěče Juditiných rozhovorů, který neváhá občas zastavit a nechat vnitřním monologem promluvit Juditu.

Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory nejsou kvalitativně pod úrovní jiných povídkových souborů Ivana Klímy. Nápaditá koordinace psychologie postav a hororových vyústění na pozadí jemných hrátek s možnostmi vyprávění stojí rozhodně za pozornost.

Klíma, Ivan: Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory. Academia, Praha 2007. 168 stran.

Marek Dobrý

LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007