zrcadlení duší
Aleš Misař
Další pokračování seriálu textů ze Zrcadlení duší.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1991
Intelektuální požitek
Aleš Misař
Další pokračování seriálu textů ze Zrcadlení duší.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2007
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1991