Zrcadlení duší před prázdninami

Ta nejprve svým sametovým hlasem povolala do akce trio členů DS Hálek - Blanku Fišerovou, Miloše Kubíka a Vítka Špinku, kteří v přízemí Panoramy neúprosně zavedli ?Blázinec v prvním poschodí?, akční ukázku ze stejnojmenné hry. Diváci rozehřátí hereckým nasazením byli vzápětí přimrazeni zpět k židlím záhadnou povídkou Petry Štychové, kterou sugestivně předčítala její maminka Jana. Překvapivé zahučení smíšené s podivným oddychem proběhlo řadami, když zazněla poslední věta, v níž vyšlo najevo, že záhadná ?černá a vždy vítězící postava ženského rodu? byla pistole, která celou dobu promlouvala k sebevrahovi.

V dalším průběhu se ve zracích publika prostřídaly už mnohokrát odzrcadlené poetické duše: Jana Rychetská, Aleš Misař a Jiří Červák. První dva se po odvedení vlastních básnických kousků později ještě potkali ve scénce ?Nymburské námluvy?, kde Aleš Misař rozvinul problematiku předčasných, neuvážených sňatků; zde se navíc jednalo o partnerku dvakrát starší (ale abych neurazil ? fiktivně) než nebohý, do chomoutu nasměrovaný ženich. Role potenciálního tchána-válečného veterána se ujal svou pověstnou hřmotnou kadencí Miky Mejstřík. Díky šťastným nedorozuměním mezi nahluchlým otcem a rozněžnělou dcerou autor nakonec noční můře pulírovaného fraku unikl. Jiří Červák opět šlehl do bránic několika stručnými a údernými veršíky, ve kterých nešetřil ani sám sebe, to když popisoval, jak před ním na mostě začala prchat dívka, leknuvši se jeho loupežnického porostu tváře. Nabroušené, přesně naježené poetické šípy a šipky Jiřího Červáka, zdá se, v případě Zrcadlení nabývají statutu tradice. Poslední výstup před hudebním uragánem připravili tzv. ?Tlampači? Pavla Dovičína. Pro Pavla se jednalo o osobní vele-premiéru. Poprvé na Zrcadlení uváděl svou scénku a ještě v ní vůbec poprvé vystoupil na pranýř diváckých zraků. Scénka či spíše skeč by mohl nést podtitul ?Apači se vracejí z cest? a podle zkomoleniny názvu indiánského kmene známého pomalu už jen z křížovek jedná se nepokrytě o parodii na Mayovky. Rudí bratři Stará unavená pěst (představitel s romskou dikcí - Dan Čihula) a Pivottou se pohádají o přízeň půvabné ?Tři oči? (sehrála Hana Janouškové), kterou jim uprostřed dosti neodborně vedeného zápolení odvede moudrý otec ?Kiki Karel? ztělesněný Miky Mejstříkem. Indiánská dívka ochotně jde se zkušeným kmetem a její cynická poznámka ?můžete si tady třeba honit mustangy? pronesená na adresu schlíplých mládenců šlehlo poetickým ovzduším jako když mrsknete hrstku pepře do cukrové vaty. Ale oba frustrovaní mladíci se dlouho netrápili a nakonec nalezli útěchu v návštěvě nově otevřené knajpy v ležení Siouxů. Happy end u piva! Škoda jen., že poněkud dadaisticky vedené dialogy způsobily rozpačitou odezvu diváků. A tak to, co z výstupu nezaslechly uši, vyvážily jevy křičící do očí - největším trhákem totiž byl přepestrý punkerský kohout na hlavě Mikyho Mejstříka a ukázka opravdu kypivé hippiesácké paruky navyšující již tak dosti vytáhlou siluetu Pavlovu.

A nakonec, ač nezpěvák, chtěl bych zapět ódu na dvě kapely, které večerní program rozhýbaly v partiturách. Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě byla příjemným překvapením pop-rocková skupina Ravanello. Duší a hlasem tohoto souboru je Tomáš Furbacher, mohli bychom ho po právu mít za onoho frontmana ? skládá muziku, píše texty, zručně vládne kytarou a jeho hlas u mikrofonu drží všechny písně. Oproti zcela prvnímu vystoupení, jež mladá kapela odehrála právě na minulém Zrcadlení, bylo cítit, že je o poznání vyhranější, sebejistější a že si více užívá vlastního výkonu. Alespoň mně se to tak z pozice posluchače jevilo. Muzika to byla pohodová, místy řízně přímočará a jindy zase příjemně loudavá, hladce vklouzala do uší a posluchače mohlo rozesmutnit jen to, že kapela vzhledem k poměrně úzkému repertoáru nemohla přidat do kotle více šlágrů. A proto musela být v roli přídavku opakována hitovka ?Kam jsi dala vlasy??. Ale to nikoho už nemrzelo, sám jsem si její repete také přál. A zároveň přeji této nedávno zrozené kapele závratný vzestup, mnoho koncertních příležitostí a ať se rodí stále nové písničky, abychom si mohli déle užívat jejich melodickou jízdu.

Hotový hudební uragán dle dlouhodobých předpovědí přivanul v závěrečné tříčtvrtě hodině Vítek Beneš a jeho Triquetrum: Vítkovy klávesy, baskytara Václava Havlase a bicí Jana Vávry rozmetaly všechny pochyby o tom, zda se vyplatilo dávat to dobrovolně vstupné. Celý sál napjal proti hudebnímu nasazení hráčů pozornou stěnu sluchu. Zkrátka nepopiratelná kvalita sálající z jazzové virtuozity okořeněné chutí do hry. Není divu, že tu a tam se od stolů utrhla lavina spontánního potlesku a že závěrečný aplaus málem odeslal do povětří skleněnou pyramidu. Přídavek byl potom nevyhnutelný; Triquetrum muselo způsobit, že mnoho posluchačů se domů dostávalo v houpavém kroku a s pohvizdem na rtech.

Nakonec několik ohlasů z řad návštěvníků: ?Viděla jsem sice jen část pořadu, ale ta se mi moc líbila! Zpěvák z Ravanella má velmi pěkný hlas a to dělá pro kvalitu muziky hodně!? řekla jedna z nymburských divaček Iva. ?Mně Zrcadlení vždy pobaví, hlavně ty scénky, jenom si myslím, že to období Slovy na strunách bylo trochu poklesem. A moc jsem nepochopila scénu s těmi indiány,? uvedla posluchačka Martina, přišedší za nymburskou kulturou ze soudružských Poděbrad. A konečně pro Petra z Nymburka byla jasným vyvrcholením hudební produkce Triquetra.

Zrcadlení si nyní na dva letní měsíce půjde odpočinout k vodě a stejně jako většina z jeho příznivců, bude se zrcadlit v hladinách vodních nádrží, přehrad a rybníků o světovém oceánu nemluvě. Ale už v září opět účinkující a diváci vrátí ke svým rolím a zahájí povinnou docházku do Panoramy.

Aleš Misař, 21. VI. 07