Autorka se narodila v roce 1950 a ve svých sedmadvaceti letech opustila rodnou Sibiř, vydala se do Moskvy a po vzoru otce-básníka začala s vlastní tvorbou. Řadí se k význačným autorkám nynější ruské dramatiky, její směr je odborníky nazýván magickým realismem.

Ve hře Niny Sadur nemůže divák hledat logiku, tímto přístupem by si pokazil celkový zážitek. Neustále se střídají různé časové roviny, objevují se postavy, které mohou být reálné, nebo existují pouze v mysli hlavního hrdiny Aljošky. Přicházejí, střídají se. Nic se nedá předpovědět. Chování každé se mění z minuty na minutu. Z něžné veselé slečny se stává tvrdá matka. Každý hledá sám sebe v těch cizích časových sférách.

Děj se odehrává na ostrově u řeky (autorka využívá dosti uzavřeného prostoru, snad až určitého typu mikrosvěta), který zároveň slouží jako propadliště dějin. Různí lidé přicházejí na jeviště, pak se z ní zase vytratí a po několika scénách se vracejí s jinou úlohou, náladou, vizí. Díky různým časovým rovinám se mění i vztahy osob k protagonistovi. Brilantně je takto předváděna eskapáda charakterů, díky časovým posunům se jeviště nezaplňuje novými a zároveň starými tvářemi.

Děj... Takhle hra vlastně žádný děj nemá. Nabízí nám jen určitý stupeň skrytosti identity vlastního hrdiny, který se postupem času snižuje. Pohled na rozdvojenou osobnost s vlastními fantaziemi, minulými životy někdy lehce zastiňují efekty, které inscenátoři použili. Jako první nás uvítá velká projekce před jevištěm, která chvílemi přebírá práci za herce. Tento postup bych zkritizovala kvůli dosti dlouhým scénám, které člověka v již tak magické absurdně realistické hře jen matou. Nelíbilo se mi, že v době projekce herci doufali v to, že divákova pozornost bude směřována jen na ni. Vypadalo to jak malá dovolená mezi scénami. Pochopila bych, kdyby tato technika měla sloužit jako křoví pro diváka, který se nemá nudit při úpravě netočivého jeviště, ale "hereckou roli" bych plátnu jistě nepřisoudila.

Jako nepřirozená pomůcka působila asi ve dvou scénách hrdinova přecitlivělost (omdlel uprostřed dialogu). Tento levný dramatický trik byl nakonec zachráněn humornou scénkou, založenou právě na hrdinově neschopnosti ustát stresovější situací.

Nad čím se vám bude tajit dech, je pohybové ztvárnění. Po první poklidné dialogické scéně se dočkáte rychlé jízdy na kolečkových bruslích, slaňování při lovu sněžné šelmy, úžasného nástupu vládce lásky (chápané v čistě mužském pojetí)... Díky těmto kreacím nabírá inscenace zajímavou dynamiku. Možná se po první polovině budete až bát, kde vám kdo skočí za krk, ale můžete zůstat klidní. Nic takového se nekoná.

S režisérkou Alžbětou Tichoňovou spolupracoval na režii také Rus Nikolaj Beldjugin, jenž měl za úkol při týdenním workshopu projít s herci jednotlivé roviny složitého díla. Po týdnu působení se nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se Čardym hrál i na divadelní fakultě v Moskvě, aby se mohla porovnat různá světová zpracování. Inu, uvidíme.

Nina Sadur: Čardym

Režie: Alžběta Tichoňová

Překlad: Hana Drozdová-Nejezchlebová

Hrají:

Jakub Folvarčný

Jakub Gottwald

Barbara Humel

Václav Jelínek

Jiří Kout

Kristýna Matějová

Zdeněk Pecha

Tereza Tausingerová

Vendula Štíchová

Petr Venčura

Premiéra: 11. 5. 2007