Obě jsme prošly předměty praslovanština a staroslověnština, tak je pochopitelné, že Katarina znala dobře legendy, kroniky a jiné dochované památky ze staroslověnského období. Také v rámci slavistiky se musela seznámit se základními rysy češtiny. Sama ale přiznala, že v češtině neumí číst a mluvené řeči také příliš nerozumí. Prý je pro ni snazší číst překlady v němčině nebo angličtině, což mě velmi překvapilo. Já nečtu chorvatské texty často, ale když se k nim občas dostanu, nedělá mi jejich porozumění nijak velký problém. Snad právě proto ji česká literatura nepřitahuje a nemá ji načtenou. Nicméně s Komenským, Biblí kralickou a různými knížkami lidového čtení se seznámila. Neminuly ji ani pohádky Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Z nějakého semináře o jazykovědcích znala jména jako Dobrovský a Gebauer a samozřejmě členy Pražského lingvistického kroužku, jejichž hlavní díla museli snad i povinně nastudovat.

Na otázku, co jí přijde nejzajímavější na naší literatuře, mi odpověděla, že meziválečná díla. Velmi si prý oblíbila Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, které jí už v dětství vyprávěla teta. Dokonce jmenovala několik z nich: Modrá chryzantéma, Balada o Juraji Čupovi, Ukradený kaktus a Závrať. Prý jí nejvíce učarovalo, jak Čapek popisuje krásně a mile všechny možné lidské neřesti, zlozvyky a špatnosti. Líbí se jí i způsob vypravování a veselé ilustrace Cyrila Boudy. Musím říct, že toto vydání s jeho ilustracemi mám taky ráda a čas od času si jím listuji jen tak pro radost. Jak se Katarina dostala právě k tomuto vydání, jsem se ale už bohužel nedozvěděla. Nevím ani, jestli ho má také v češtině, nebo vlastní nějaký překlad.

Současná díla nezná vůbec, nemá na ně čas a navíc ani chuť. Poslední, co se snažila přečíst, byly Hrabalovy Postřižiny. Viděla totiž někde filmové zpracování, které se jí strašně líbilo. Kniha samotná se prý nečte dobře a není tak zábavná jako film. To si já tedy rozhodně nemyslím, ale připadá mi zajímavé, že na ni více zapůsobil Jaromír Hanzlík než literární strýček Pepin.

Protože studuje také germanistiku, ví hodně o pražských Němcích. Od Kafky přečetla všechno, nejvíc se jí líbila Proměna. Tu se také snažili s kamarády dramatizovat, ale nakonec z celého projektu sešlo. E. E. Kisch Katarinu zaujal především svou reportáží z půdy Staronové synagogy, kam se vydal hledat pozůstatky Golema.

Legendy o Golemovi a rabi Löwovi také kdysi četla, ale nevzpomíná si na autora. Prý to byl překlad z češtiny do němčiny a koupila si ho v krámku s pražskými suvenýry. Myslím, že to byla sbírka převyprávěných pověstí ze Starého Města od Aloise Jiráska. Ty se totiž dodnes velmi prodávají v takových krámcích, ale je to jen domněnka.

Katarina se nevyjádřila k žádné básnické sbírce, ani dřívější, ani současné. Docela mě zarazilo, že nezmínila jména jako Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Antonín Sova, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a jiná, která bych byla čekala.

Jak už jsem v úvodu napsala, Katarina se nijak zvlášť nezajímá o českou literaturu, ale přesto si myslím, že povědomí o ní má, i když jen útržkovité. Samozřejmě nelze podle jejího případu posuzovat jiné Chorvaty, ale mám pocit, že její odpovědi přece jen reprezentativní v něčem jsou. Proč se zajímá o staleté pověsti více než o současnou literaturu? Proč ji minula poezie? Ví, že Seifert získal Nobelovu cenu?

Tyto otázky snad budou zodpovězeny příště.