Proč film zaujal různé vrstvy undergroundových diváků. Je vcelku nasnadě. Šedivá a dusná léta normalizace představovala paradoxně pro šedou zónu zlatý věk, o kterém se bude vyprávět ještě dlouho. V době, kdy byl v podstatě umlčen a vyčerpán intelektuální disent, právě takzvaná třetí sféra přebrala pochodeň boje proti komunismu. Film A bude hůř je právě filmem o životě mladých lidí v šedé zóně. Zároveň je také filmem pro šedou zónu, kteréžto tvrzení objasním níže.

Důvody, proč film zaujal odbornou kritiku, jsou jasné hned po několika prvních záběrech. Zkušený a zručný Nikolaev totiž vytvořil na české poměry velmi vyhraněný žánrový snímek s neobyčejně sevřenou a jasnou estetikou. Tam, kde se mainstreamová produkce snaží vkládat takříkajíc pro každého něco, Nikolaev volí sebevědomě černobílý film plný neumětelské hudby a amatérských herců, aniž by tím dával vzniknout filmu neumětelskému a amatérskému. Naopak! Zvolené prostředky výsledný dojem ještě umocňují. Režisérova optika je velmi selektivní, ale tím pádem i hodně efektní.

Takovýto přístup ve světě není žádnou novinkou, vzpomeňme třeba na známé Dogma 96, které vytvořilo závazné předpisy a konkrétní, velmi syrové estetické normy. V Čechách se však již dlouhou dobu na žánrový film zapomíná, tvůrci se snaží zachytit svět zbytečně širokou optikou, výsledkem čehož bývá zpravidla nepřekonatelná rozplizlost výsledného produktu. Bohužel, i žánrové filmy mají své nevýhody, čímž bych se rád vrátil k tomu, proč není A bude hůř pouze filmem o šedé zóně, nýbrž proč je šedá zóna pro film zároveň cílovou skupinou.

Zatímco například Hřebejkovy Pelíšky zobrazují dobu normalizace z milosrdné perspektivy blahé vzpomínky a současné komerční filmové estetiky, Nikolaev si z undergroundu bere veškerou jeho drsnost, spontánnost, a hlavně charakteristickou poetiku, čímž se film stává pro většinu Hřebejkových diváků naprosto nestravitelným. Záběry jsou nekašírované, syrové a úspěšně navozují dojem, jako by celý film vznikal v osmdesátých letech na laciný zbytkový materiál, který se podařilo nejakým zázrakem sehnat rebelujícímu filmovému nadšenci. Ne, Nikolaev ducha doby opravdu nenavozuje umnými kostýmy a letopočtem na začátku filmu. Jde za ním hluboko pod povrch. Tak hluboko, že pro nezasvěcného diváka může film velmi snadno ztratit smysl.

Producent Čestmír Kopecký si byl naštěstí výlučnosti filmu zcela vědom, a tak pro umocnění autentického dojmu sáhl i po dosti originálních distribučních prostředcích, které mají za úkol atmosféru ještě více přiblížit autentickému prožitku šedé zóny. A bude hůř se totiž nebude promítat v síti kin, nýbrž jeho tři kopie kolují po hospodách a po klubech, takže si film divák bude moci vychutnat s cigárem a půllitrem v ruce, jak by ho jistě sledovali i jeho fiktivní hrdinové, kdyby film nebyl fikcí, ale realitou. Což je ostatně dojem, kterému se dá podlehnout velmi snadno.

S filmem A bude hůř vchází do české kinematografie po dlouhé době menšinový žánrový film, který nepředstírá snahu o velké umění, ale buduje si vlastní estetiku uvnitř fikčního světa. Především díky dotažené režijní vizi Petra Nikolaeva se záměr daří dokonale. Někdo by filmu mohl vytýkat nedokonalosti ve scenáři či místy nevyrovnané herecké výkony, ale řekl bych, že to jsou jen drobné vady na kráse jinak vyvedeného obrazu radostí a strastí šedé zóny v normalizačním prostředí.