Rock´n´roll patří k textům, které si o podrobnější výklad přímo říkají. Stoppard totiž nepracuje s literaturou jako s tajemstvím. Každá věta má své opodstatnění, je dobře promyšlená a zdůvodněná. Stejně je tomu i s postavami. Jistá míra jejich psychologizace slouží pouze k větší věrohodnosti charakterů. Inspirován Kunderou, Stoppardův dialog není soubojem individualit, nýbrž soubojem ideologií, což koneckonců autor nijak neskrývá. A právě knižní vydání tuto funkci ještě zdůrazňuje. Čtenář konečně dostává možnost podrobně se zamyslet nad monolitickými promluvami, které mají za cíl prezentovat ideologická stanoviska jednotlivých postav.

Musím proto vyzdvihnout cenu vcelku rozsáhlé předmluvy, ve které autor popisuje část své tvůrčí metody a odhaluje velmi precizní a logické postupy, které ho vedou k předkládání konkrétních tezí a postupů, které se ve hře objevují. Jistě je v tomto světle třeba zmínit protějšek, který k textu představuje hudba. Kontrast dokonalé ideologické promyšlenosti a lidského nezájmu a bezohlednosti je totiž zdůrazňován na jedné straně oním rock´n´rollem, nejspontánějším z hudebních projevů, na straně druhé pak náročnými skladbami kapely Pink Floyd, jejíž hudba bývá přirovnávána k dokonale propracované architektuře.

Pokud jste tedy shlédli představení Rock´n´roll a chcete se nad ním ještě pořádně zamyslet, anebo chcete vědět, kolem čeho je poslední dobou v ND takový humbuk, nezbývá než knižní vydání hry vřele doporučit. Pokud vás zajímá, jak to tehdy doopravdy bylo s rock´n´rollem, přečtěte si raději Bez ohňů je underground Milana Hlavsy.

Stefan Segi

LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007