Kdo by čekal intimní zpověď Cimického, nedočká se jí. Nádech erotiky je velmi lehký a rozhodně není ve všech básních. Sbírka celkově působí jako dílko nezkušeného hocha, který je naivní, stále čeká, doufá a touží. Láska se pociťuje jako nejistá, hodně se objevuje naléhání ze strany subjektu na jeho milou. Samotný vypravěč se lásku také stydí dát najevo, bojí se o ni, vzlyká a vzývá boha. Cimický se pravděpodobně stylizoval do role mladého naivního chlapce. Pokud je ale jeho styl nezáměrný a přirozený, je to pro knihu další mínus.

Nejedná se o monology, lyrický subjekt na sebe bere nejrůznější podoby. Zřetelně se projevuje autorovo vzdělání, a to v narážkách na filozofy a psychology nejen dob minulých, ale i současnosti. Milostné motivy se stále opakují, jedná se například o slunce, sen, vzpomínku, horečku, odloučení, tedy o motivy typické pro tento druh poezie. Mimo ně obsahuje kniha i motivy přírodní, objeví se i motivy zahraničních míst. Většina básní hovoří o emocionálním pohledu na lásku, o srdci, rozum je upozaděn, je ale přítomen.

Cimický naplnil sbírku formálně téměř totožnými básněmi, důsledně dodržel střídavý či obkročný rým, hojně využil infinitivů. Mimo několika mají všechny básně čtyři čtyřveršové strofy. Je několik výjimek, v nichž se poslední sloka skládá z více veršů, zde se autor odvážil i zahrát si s rýmem. V básni Možná použil anafory, všechny verše mimo poslední začínají právě slovem Možná. Tento nápad je bohužel ojedinělý. Ačkoli se jednalo o zajímavé ozvláštnění, autor se k němu už nevrátil. Všechny básně postrádají interpunkci, což je činí zajímavějšími. Cimický ale nepřišel s ničím novým, básně si jsou mnohdy velmi podobné, opakují se v nich i části veršů, rýmování je povětšinou jednoduché, mnoha z nich dokonce chybí jakékoli logické zakončení. Tři strofy někam spějí, čtvrtá vše „zahraje do outu“. Jako by se autor tak moc snažil dodržet čtyřstrofovou strukturu, až to samotnému dílku ublížilo. Celkový dojem je pak takový, že se čtenář ptá po účelu básní, a to je určitě škoda. Jak pro čtenáře, tak pro autora.

Kniha rozhodně není čtenářsky náročná, k odpočinku poslouží jistě dobře. Dá se totiž číst s takovou pozorností, jakou vyžadují příběhy červené knihovny. Mladí čtenáři ve verších najdou nějaké své myšlenky a ti starší si zavzpomínají. Pokud autor svoji knihu psal za tímto účelem, pak se mu to beze zbytku povedlo a nelze mu nic vytknout. Přesto by se ale předtím, než bude chtít vydat další knihu podobného ražení, měl zamyslet nad větou: „Šetřte naše lesy.“

Cimický, Jan: Ty a já. DEUS, Praha 2007. 176 str.

LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007