Úvod

Detektivka bývala považována za pokleslý žánr, dnešní literární věda ji zařazuje do oblasti populární literatury, paraliteratury, literatury s dominantní zábavnou funkcí. Je to hra, pohádka pro dospělé, která vychází čtenáři vstříc a naplňuje jeho eskapistické tendence nabídkou útěku od neromantické všednosti a taktéž od té literatury, která ztratila jednu ze svých funkcí – přestala čtenáře bavit.

Svět se v pojetí detektivky pohybuje na vrcholných a mezních bodech lidské existence, střídají se velká slova – láska, čest, majetek, život, smrt, spravedlnost. Pomocí ostrých kontrastů, nepravděpodobnosti, stereotypů, extrémů a zveličování se dosahuje zjednodušeného (zkomoleného?) obrazu světa. Cílem detektivky ovšem není podat čtenáři věrný obraz světa, spíše jde o aktualizaci lidských otázek spojených se spravedlností, poznatelností pravdy a zločinem. A v neposlední řadě jde o několikanásobnou hru se čtenářem, jejíž prostředky jsou možná tím hlavním, co odsouvá detektivku do „krajů špatné pověsti“ (K. Čapek).

Do těchto krajů vtrhne ve 20. letech americká literární tradice, a s přispěním nových různorodých impulzů (western, Hemingway) vzniká nový detektivní vzorec, strukturálními vlastnostmi natolik odlišný od klasického poeovského vzoru, že si vyžádá vlastní jméno, a udá detektivce čerstvý, vděčně následovaný směr. Tvář detektivky se promění.

Drsná škola

Zrod drsné verze detektivního příběhu je spojen s časopisem Černá maska (The Black Mask) a se jménem recenzenta detektivek a bývalého detektiva Pinkertonova detektivního ústavu v Chicagu Dashiella Hammetta. Hammett je považován za toho, kdo ve svých pěti románech (vyšlých 1929 – 1932) po předchozích náznacích jiných autorů jasně definoval podobu nové a silné varianty detektivky.

Jedním dechem spolu s Hammettovým se vždy vyslovuje ještě jméno Raymonda Chandlera (a může se pak – mylně – zdát, že tvrdá škola je žánr dvou mužů). Tvůrce jedinečného cynika Phila Marlowa ztělesňuje drsnou školu v její poněkud jemnější a lze říci soustředěnější, jednolité podobě, jejíž typičnost plyne právě z postavy hlavního Chandlerova hrdiny a zachování prvku tajemství.

Aby detektivka zůstala detektivkou, řadu základních atributů je třeba zachovat i v drsné variantě. Stejný je primární rejstřík rolí: oběť, pachatel, detektiv a postavy do zločinu nějakým způsobem zapojené, ale neschopné jej vlastními silami vyřešit. Rovněž syžetová stavba je v hrubých rysech totožná, i drsná detektivka se pohybuje na vrcholech představení detektiva – prezentace zločinu – vyšetřování – výsledek – dopadení zločince.

Odštěpení drsné větve detektivky od klasického kmene se ale přece děje již v archetypální rovině příběhu. Hammett a jeho pokračovatelé přechází od záhady, úhelného kamene detektivky (někdy též považovaného za kámen úrazu), k hrdinskému dobrodružství. Drama řešení záhady se podřizuje detektivově cestě za objevením a dosažením spravedlnosti. V klasické detektivce je naprostým vrcholem vysvětlení zločinu. Chycení zločince a jeho potrestání se buď vůbec nekoná, nebo se zařídí nějakou vyšší spravedlností (sebevražda, nehoda vedoucí ke smrti, zmizení…).

Drsný detektiv je však do vyšetřování osobně zapojen, představuje vlastní pojetí spravedlnosti oproti společnosti, a tak se případ většinou uzavírá jeho přímou konfrontací se zločincem (odpovídající přestřelce ve westernu), která stojí na úrovni soudního procesu i výkonu trestu. To vyžaduje velkou zodpovědnost a neustálé definování vlastní představy toho, co je tedy v daném případě spravedlnost.

Jedním z několika bodů Chandlerovy kritiky klasické detektivky v eseji Prosté umění vraždy bylo použití mrtvoly jako pouhé rekvizity a pojetí zločinu jako něčeho divadelně odtažitého, tedy zvrhlého. To je přesná strategie detektivky, která chce čtenáře nalákat, a ne ho vyděsit zločinem jako něčím mrazivě reálným a blízkým. Děje se tak mimo jiné úplným oddělením fabule a syžetu, příběh zločinu v klasické detektivce chybí a celá kniha je příběhem vyšetřování. O nepřítomném ději se čtenář dozvídá postupně a detektivka je tak vlastně pozvolnou rekonstrukcí příběhu zločinu, který bezpečně zůstává v izolaci. Rozuzlení pak ukáže, že pachatel byl zkažený jedinec a vraždy projevem individua, jehož odhalení tak znamená stabilizaci, harmonizaci fikčního světa.

Zločin v pojetí drsné školy je pravým opakem. Vše se dává do pohybu pomalu, detektiv obvykle dostane zdánlivě jednoduchý a rutinní úkol, ale tvar jeho poslání se radikálně změní, když se z banality vyklube vražedně zapeklitý případ vyžadující hrdinu. Syžet drsné školy je více jako reportáž v přímém přenosu, která zachycuje, jak se z noční ulice právě stává místo činu. Detektiv se ocitá už v genezi zločinu a v žádném případě mu není zaručena nedotknutelnost, začleňuje se do zranitelného světa ostatních postav.

Zločin není zajímavý intelektuální problém, který vytrhne výjimečného muže s dýmkou z nudy, ale otázka života a smrti položená přímo na tělo. Jak se pak při vyšetřování ukáže, tytam jsou časy individuí parazitujících na domněle spořádané společnosti. Drsná detektivka kriticky poukazuje na to, že zhoubným (a prakticky nevyléčitelným) vředem je společnost sama, posedlá mamonem, zkorumpovaná a morálně mrtvá.

Přesto se detektiv znovu a znovu pouští do boje s větrnými mlýny, jeho úkolem, který mnohdy sám proklíná a kroutí nad ním hlavou, je dělat v prohnilém světě poslední zástavu morálky a cti (policejní zástava už padla dávno). Detektiv je anachronická projekce kavalíra, rytíře či kovboje do našich časů. Z každého případu se pro něj stává křížová výprava za ničením zla a dočasným osvobozením světa. V osobě a přístupu detektiva se rozdíl mezi klasickou a drsnou detektivkou projevuje nejmarkantněji.

Hrdina drsné detektivky a detektiv funkcí bývá většinou soukromé očko i povoláním, i když to není závazné pravidlo. Každopádně je to osamocený muž na rozhraní, který nepatří ani mezi obyčejné lidi, ani k policii, představující zákon (nefunkční). Pro přežití v krutém světě, jehož vlastností si je dobře vědom, používá zbraně, které jediné na nepřítele platí: jeho vlastní. Proto se tolik podobá zločincům, proti kterým bojuje. Má sklony k násilí, je odcizen od společnosti, odmítá konvenční hodnoty. Zatímco ale zločinec sleduje své egoistické cíle, detektiv je motivován přáním pomoci někomu slabšímu nebo někoho, ke komu je emocionálně připoután, pomstít, a proto jeho ušlechtilost slaví (byť dočasně) úspěch.

Úspěch jako určitým způsobem obecně vnímaná kategorie (mít peníze, moc, štěstí, slávu, uznání atd.) je jinak abstraktum, které si čtenář s drsným detektivem obvykle nespojuje. Marlowe je osamělý smolař věčně vláčený okolnostmi, jehož ošuntělá kancelář shrnuje jeho život ve smutné a přiléhavé zkratce. Drsný cynismus je proto nezbytná ochrana jeho charakteru, součást krunýře, zakrývající sentimentalitu a empatii. Život outsidera si detektiv vědomě zvolil jako formu rebelie.

Specifikem drsné školy je postavení ženy. V klasické detektivce je láska pro soustředěného detektiva něčím téměř nepředstavitelným, leda že se autor chce svého hrdiny zbavit (viz D. Sayersová). V drsné škole to bez žen prakticky nejde. Žena je zároveň objekt touhy i zdroj nebezpečí, každopádně rušivý element a nejistá půda, na kterou se detektiv jako pravý muž stejně pustí.

Čtenář je do drsné detektivky zapojen mnohem silněji než je obvyklé v „klasice“, už proto, že vyprávění příběhu přebírá od „watsona“ nebo anonymního vypravěče sám otloukaný detektiv. Je tak lépe možné se s detektivem identifikovat. Jakkoliv může být slečna Marplová sympatická, upíná se čtenář obvykle k méně distancovaným postavám. U drsného detektiva navíc nehrozí nebezpečí, že by prozradil tolik, aby čtenář uhodl pachatele příliš brzy, protože detektiv sám většinou do poslední chvíle tápe.

Jinými slovy: Špinavé uličky velkoměsta předkládá drsná škola jako esenci světa. Jedině tvrdý a bláhový chlápek, směsice cynismu, cti, brutality, sentimentu, úspěchu a pohrdání úspěchem, se může pokoušet ho spasit.

Do české literatury začaly šablony tvrdé školy pronikat spolu s prvními překlady D. Hammetta a R. Chandlera v 60. letech. Jedním z prvních a zároveň nejvýraznějších autorů, v jejichž díle se prosadil vliv nové varianty detektivky, je Jaroslav Velinský (1932). Jako schopný spisovatel píšící v době, kdy vládnoucí režim detektivku omilostnil, ovšem pod mnoha omezujícími podmínkami, se chopil daného vzorce svým způsobem a přetvořil jej tak, aby vyhověl jeho tvůrčím záměrům. Českou galerii detektivů rozšířil ve třech detektivních sériích o mladého soustružníka Otu Finka, respektive Otu Finka, důchodce a soukromé očko, a o Christyho Bigse, nejlepšího antarktického novináře (spojení drsné školy se sci-fi).

Ota Fink

Příběhy Oty Finka se dělí do dvou sérií. Od roku 1984 vycházejí dobrodružství mladého dělníka, zatím poslední, čtrnáctá kniha spatřila světlo světa letos v létě (2006). A v roce 1995 vyšla první kniha druhé série, v níž bojuje se zločinem mírně unavený a opotřebovaný soukromý detektiv Ota Fink v důchodovém věku.

Velinský využívá ve zmíněných sériích model drsné školy různou měrou. Jednak přebírá pouze postavu drsného detektiva a vkládá její rysy a postupy do klasického detektivního schématu, dle zápletky a motiviky připodobnitelného A. Christie či E. Wallaceovi. A jednak, v době po revoluci, kdy seznamování s tvrdou školou přešlo v její integraci do české kultury (o domestikaci svědčí mimo jiné vznik parodií jako je hra divadla Sklep Mazaný Filip nebo romány B. Vaňka-Úvalského), píše Velinský čistou obdobu americké detektivky, přizpůsobenou středoevropským poměrům 90. let.

Od roku 1999 existuje osobní nakladatelství Jaroslava Velinského zvané KKKK, a veškerá spisovatelova produkce vychází v něm.

Velinský převzal do svých próz model americké drsné školy na počátku 80. let. Zařadil se vedle výrazných detektivek především Josefa Škvoreckého (trilogie o detektivní kanceláři Ostrozrak spolu s J. Zábranou, 1962 – 1967), který drsnou školu reflektoval i na esejistické rovině (Nápady čtenáře detektivek, 1965).

Detektivky, v nichž role drsného chlapíka připadla mladému soustružníkovi, se odehrávají v Československu 50. let. Ota Fink je rozhodně svéráznou variantou amerického detektiva. Stejně jako on je na případech osobně zainteresován, ať už prostřednictvím nějaké z postav (oběť, podezřelý) nebo vlastní charakterní podstatou, která ho pudí k činu a hledání spravedlnosti. Na druhé straně je však řádně zaměstnán, útočiště v podobě vlastní kanceláře mu nahrazuje kolektivní fabrika, telefonáty vyřizuje ve veřejných budkách, a navzdory permanentnímu ohrožení života nevlastní zbraň.

Ženy, provázející drsného detektiva na každém kroku jako kletba, nedají spát ani Otovi. Vzhledem k jeho věku jsou to ale mladé dívky, kterým do ženy-vampa ještě pár let chybí. V příběhu figurují zhruba jako watson, a po vyřešení zločinu většinou hodného kluka opouštějí.

Ostatní rysy detektivky (typ pachatele-osamoceného jedince, indiferentní prostředí, jež se po vyřešení vraždy vrací do normálu, policie jako slabý, nicméně kladný element, zanedbatelný sociální podtext, chybějící morální přesah, respektive existující přesah hovořící o pravdě a její poznatelnosti, ale v rámci příliš výrazných kulis, odpoutávajících pozornost) odkazují k tradičnímu pojetí detektivního žánru jako hry, v níž vražda a vypátrání pachatele je svým hlavním sdělením, nikoliv prostředkem k sdělením závažnějším.

Čtenáře vtahuje do děje specifická subjektivní ich-forma vyprávění, využívající v plné šíři obecnou češtinu. Venku (v tel. budce) na mě někdo začal mlátit, byla to paní, jaká v narvanejch tramvajích sráží beznohý kmety ze stupátek, v Zelenině vytrhne sirotkovi poslední banán a v Masně vám omlátí o hlavu pajšl. (TS, s. 76)

Plynule se tak navazuje na Chandlera, který ve svých detektivkách funkčně využil kalifornský slang a jehož Phil Marlow je dokonale charakterizován suchými vtipy a přirovnáními (wisecracks).

Po revoluci v roce 1989 se česká realita začala přibližovat západnímu světu. Velinský na to reaguje detektivkou Konec perského prince, kde je hlavním hrdinou Ota Fink, tentokrát v roli soukromého detektiva. Fink senior realisticky zestárl, přišel o bezstarostnost mládí a mnohem ostřeji vidí do soudobé společnosti, která si rychle osvojuje nešvary moderní demokracie. Jakoby v nenávratnu jsou doby, kdy bylo proč žertovat. Detektiv se v novém světě dokáže pohybovat, hraje stejně tvrdě jako jeho protivníci, a obrázek o zločinu si utváří se zbraní v ruce. Spíše než o hledání stop jde o to položit s patřičným důrazem ty správné otázky správným osobám, a především zodpovědět na konci sám sobě otázku vlastních morálních hodnot. Fink starší se tak na rozdíl od případů z mládí stává i soudcem, který určí trest, přičemž si je vědom, že byl potrestán jen malý díl zla.

Postavou detektiva se starší Fink více podobá americkým vzorům. Vedle toho začíná důležitou roli hrát velkoměstské prostředí, odrážející svou vnější podobou všeobecný úpadek společnosti. Syžet detektivky vykazuje rovněž společné rysy s drsnou školou, typický je úvod, kdy detektiv dostane jednu nebo více zakázek, které se zdají být bez problémů, načež je zapleten do mnohem závažnějšího případu týkajícího se vražd, drog, korupce. Odhalením podhoubí zločinu se detektiv dostává do kruhů vysoké politiky, kde jeho moc není taková, aby mohla plně a nahlas viníky potrestat.

Různým pojetím drsné školy a míšením jejích prvků s klasickou detektivkou, popřípadě jinými žánry, dosahuje Jaroslav Velinský charakterističnosti svých próz. Svůj vzor do sebe detektivky integrují vzhledem k aktuální reálné situaci různou měrou, vždy však s lehkostí a přirozeně.

Velinského detektivky jsou na české scéně jedinečnou reflexí specifického detektivního vzorce drsné školy. Zároveň jsou špičkou ve svém žánru, nehledě na to, jestli svou podstatou a podobou provokují k přehodnocování detektivky v rámci „vysoké literatury“, nebo ne.

Použitá literatura:

Cawelti, J. G. (1976): Adventure, Mystery, and Romance. Chicago, London: The University of Chicago Press.

Čapek, K. (1971): Marsyas. Praha: Československý spisovatel.

Petříček, M. (2000): Majestát zákona. Praha: Hermann a synové.

Škvorecký, J. (1965): Nápady čtenáře detektivek. Praha: Československý spisovatel.

Todorov, T. (2000): Poetika prózy. Praha: Triáda.

Helena Stiessová

LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007