Tvrdí-li Radek Fridrich, že si chtěl v Žibřidovi odpočinout od tématu Sudet a smrti, není to tak úplně pravda, neboť krajina a její mýtická zákoutí i v této sbírce mají nezastupitelnou úlohu - stávají se dějištěm příběhů, které může prožívat každý z nás. Tajemná, neutěšená krajina Děčínska si v sobě nese nevyřčené příběhy a osudy, možná právě proto nemůže vnímavého obyvatele nechat jen tak v klidu. A i když se některé básně pohybují v jakoby pohádkové rovině (strašidelných pohádek pro dospělé), zůstává zde stále přítomna rovina dobové reality a fenoménů s ní souvisejících - mamon, pokřivené lidské vztahy, konzum, neúcta ke kraji a jeho minulosti. Postava Žibřida by se tedy dala vyložit jako jakási animální bytost reflektující dění kolem sebe, s trochou nadsázky stín autorova já, jeho černý kůň, který neváhá vytáhnout na světlo všechnu špínu současného světa.

Ale to je jen jeden úhel pohledu. Sbírkou Radek Fridrich zamotal hlavu všem, kdo by se chtěli pokusit vměstnat její charakteristiku do jedné věty. Jako celek totiž dílo působí dost nesourodě - z hlediska tematického i volbou básnických žánrů. Těm, kteří touží uchopit ve všem epickou podstatu, mohu říci, že Žibřid je postavou nespokojenou. Rodina ho vysává, žití s pokryteckými sousedy a sobeckými lidmi ho ničí, proto chodí často do hospody. Má imaginární přítelkyni Kůženu (která je mámením) a vcelku zdá se být jeho život stejný jako životy mnoha jiných - stěhuje se, nakupuje, hádá se, chodí k doktorovi, miluje se. Dozvídáme se také o jeho ženě a dětech, ovšem žena ho neustále opouští - jednou kvůli koním, které nastěhoval do dětského pokoje, jindy za vše může jehlice, kterou píchá Žibřid ženě do oka. Zdá se tedy, že se snaží vší té tíze a tragičnosti, která se na nás zvenku valí, čelit jakousi blažící rozverností a poťouchlostí. Jeho příběhy jsou místy psány volným veršem (b. Starý příběh, b. Sen Kůženy, b. Tauchmann vysává před Žibřidem svůj pravý morek světa), někdy se jedná o pouhý výčet (b. Žibřid má rád). Nalezneme zde i domácí zápisky (b. Poznámky z baráčnické čtvrti) nebo kratší, sevřenější formu, připomínající novelu (b. Důsledek večerní četby Morgensternovy básně Noční rybí zpěv). Ačkoliv se tedy jedná o básně, u kterých čtenář občas jen stěží zadržuje smích, nelze opomenout rovinu sdělovací. Autor se vynořuje jako deus ex machina, aby ukázal shůry prstem na všechny nepravosti, na bezútěšnost doby - její šeď a nudu, která v člověku otupuje elementární lidskost. Vše korunují neotřelé originální výrazové prostředky a přirovnání: „cyklámové srdce, vyčáple rudý pyj, antukové srázy, kudibalí kunda“, včetně slov hovorových a vulgarismů: „rajtoval by, imrvére, vopuštěnýho chlapa, řehtající svině, zelená kachní hovna.“ V jedné básni se dokonce setkáváme s halasovsky-švankmajerovskou říkankou: „hlavičky slepičí/pacičky králičí/kdo vrahem?/Ty či ty?, působící jako nějaké zaklínadlo.

Mezi Žibřidovy příběhy je vložen cyklus nazvaný Kabinet doktora Bunauburga, kde se od první stránky ztrácíme mezi neexistujícími zvířaty. Pomine-li se fakt, že si každé zvíře za sebou táhne nějakou svou typickou anomálii, můžeme text číst jako rozverné ukázky ze zoologické encyklopedie. Ovšem podstatou komičnosti a zároveň tím, co na nás jako tíseň padá, jsou právě jednotlivé anomálie. Ty mohou být pojítkem mezi Kabinetem a Žibřidovými příběhy. Vždyť některé vyloženě evokují hnus a rozklad: „kukaččí oči bez víček, olbřímí vodnatá hlava, hermafroditní hlízy, zahleněný šlem.“ Stejně jako se nám může dělat na nic ze současného světa a z lidí, kteří tento svět pomáhají spoluutvářet. Jako by tedy tyto anomálie představovaly to, co je ve světě špatné a nedokonalé - lhostejno, jak to pojmenujeme.

Fridrich, Radek: Žibřid. Brno, Host 2006. 88 str.

LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007