Letos jste se stal laureátem Státní ceny za překladatelské dílo. Na Vašem kontě je ovšem vyznamenání víc, například Řád dánské vlajky. Vážíte si nějakého svého ocenění o něco víc než ostatních?

Formálně je ten dánský řád samozřejmě víc než státní cena, ale já beru všechny tyhle věci „se zrnkem soli“. Samozřejmě pokud jsou součástí nějaké finance, tak to vítám, ale jinak by mě potěšil víc třeba velký náklad nějaké knížky… Ale Dannebrogu si opravdu vážím, protože Dáni si cení lidí, kteří pro dánskou kulturu něco dělají. To je dost ojedinělé. Státní cena se uděluje každý rok a někdo ji musí dostat.

Co vás přivedlo ke studiu dánštiny? Měl jste jasnou představu o tom, jak ji využijete?

Já jsem začal studovat kombinaci angličtina – čeština. Tehdy byla doba umístěnek a já jsem nechtěl učit, tak jsem si říkal, že bude lepší změnit kombinaci na něco, co se nedá použít k učení. Myslel jsem na švédštinu, ale ten rok se otevírala pouze dánština. Ale přitažlivost k severu tam hrála výraznou roli, i když to byla přitažlivost spíš citová než informativní. Ta přišla později.

Přál jste si být překladatelem už odmalička?

Odmalička, to bych neřekl. Ještě v osmnácti, když jsem maturoval, jsem měl velmi mlhavou představu, co bych chtěl dělat. To bylo trochu i dobou, protože po válce byla rozkolísaná… Já jsem jenom věděl, že chci dělat jazyky. Taky to bylo možná z lenosti, protože ty jazyky mi nejlíp šly. Exaktní obory vůbec ne. Dějiny by mě bývaly zajímaly, ale natolik už jsem vyrostl z dětských střevíčků, že mi bylo jasné, že je to obor (zvláště v té době, ale vlastně i dnes) neskutečně a nebezpečně zpolitizovaný. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro jazyky. Jakýmsi zázračným řízením osudu jsem se na fakultu skutečně dostal. Hlavně zásluhou pana profesora Bohumila Trnky. Tenkrát jsem mu padl do oka…

Než jste začal studovat dánštinu, byl jste někdy v Dánsku?

To je oblíbená otázka. Já jsem absolvoval v roce 57 a poprvé jsem se do Dánska a do Anglie dostal v letech 1964 a 65. Dneska si mladí lidé ani neumějí představit, jak se tenkrát studovalo. Ale já tvrdím (a zatím mě nikdo nepřesvědčil o opaku), že se jazyk dá výborně naučit, aniž by člověk do té země jel. Záleží samozřejmě na tom, jestli má dobré učitele a jestli jsou mezi nimi i rodilí mluvčí. Na druhé straně to, že někdo pojede do Ameriky nebo kamkoliv jinam a bude tam rok dva, není žádná záruka, že se ten jazyk naučí a tu kulturu pozná.

Ale z vlastní zkušenosti vím, že učit se tady doma není tak jednoduché. Zvlášť, když jazyk vypadá v podání jednotlivých učitelů jinak.

To je jasné. Každý jazyk má své standardy a varianty a studenti se učí tu hlavní, spisovnou, kodifikovanou. Ale tady právě hrozí to nebezpečí, že student, který je třeba rok někde v cizině, se naučí pouze dialekt, když není na tom správném místě. Cílem studia jazyků na filozofické fakultě je vědecké poznání toho jazyka a to je velmi důležité. Pak už jste vlastně v pozici, kdy se můžete rozhodovat.

Proč jste vyměnil právě češtinu za dánštinu?

To bylo hlavně z praktických důvodů, jak jsem říkal. A byl tam ještě jeden závažný důvod. Já jsem byl za války v koncentráku a tam nebyly školy. Co se tam děti naučily, to učili příbuzní a známí. Mé znalosti češtiny byly žalostné. A když jednou profesor Šmilauer řekl jednomu mému spolužákovi: „Pane kolego, vy jste ale rajsky nevinný!“, když u tabule „plaval“, uvědomil jsem si, že jsem také rajsky nevinný. A to byl další impulz, který podpořil mé rozhodnutí. Ale když jsem začal ve čtvrtém ročníku překládat, uvědomil jsem si, že té bohemistice neuteču. A já jsem vždy říkal svým studentům – jednooborovým anglistům (jednooborářům říkal Saša Stich „jednonozí“), že pokud opravdu chtějí překládat, musí se stát i bohemisty z ochoty. Já jsem sice utekl před tím papírem z češtiny, ale on mě dohnal. Stal jsem se bohemistou z ochoty a myslím, že nejsem nejhorší…

Do Vašeho života zasáhla ruka totality. Neměl jste někdy chuť sbalit kufry a odjet třeba do Dánska nebo do Anglie?

Samozřejmě, přemýšleli jsme o tom, v 68. velmi. Ale byly různé důvody, konkrétní, rodinné, ale i nehmatatelné, že se člověk nechce od jazyka, od země odtrhnout. Máme řadu přátel, kteří emigrovali, a vždycky bylo setkání napjaté. Nejspíš dospěli k názoru, že nebyla žádná zásluha, že jsme tady zůstali. Ale nebyla žádná zásluha, že oni odjeli. To je každého věc. Párkrát jsme si říkali, proč jsme krucinál zůstali, ale nakonec to dopadlo dobře. Akorát to pro nás přišlo dost pozdě.

Od poloviny sedmdesátých let působíte jako překladatel na volné noze. To znamená, že si sám vybíráte knihy, které přeložíte?

V zásadě většina těch překladů, které jsem dělal z angličtiny, mi byla nabídnuta, zatímco se všemi překlady ze severské literatury jsem přišel já sám. Záleží na tom, jakými jazyky se člověk zabývá.

Kterého autora rád překládáte?

Arturo Toscanini, slavný italský dirigent, když se ho ptali, kterou z Beethovenových symfonií má nejraději, odpověděl: „Tu, kterou právě diriguji.“. To je i má odpověď. Zvlášť když si můžete vybrat sám, tak samozřejmě neděláte nic, co se vám nelíbí. Ale samozřejmě některé věci vám uvíznou v hlavě víc než jiné. Z anglické oblasti třeba Graham Green nebo Saul Bellow, z dánské určitě Herman Bang, Karen Blixen, William Heinesen. To jsou jména dnes už skoro neznámá. Každý překladatel, který toho přeložil víc, vám odpoví takhle rozplývavě. Ke každé knize, kterou překládáte musíte získat nějaký vztah. Každý z těch autorů tvoří součást své kultury, každý je něčím zajímavý.

Proč by čeští čtenáři měli číst severskou literaturu?

Nejde o to, že je to literatura severská. Nevím, jestli je možné určit nějaké její obecné rysy, asi ano, ale… Těžko to nějak generalizovat, ale musí se vzít v úvahu, že to, co dojde až do vydání v české verzi, je vlastně malinký výběr toho, co v těch zemích vychází. Je to to nejlepší, co se sem dostane, a to je pro každého čtenáře přínosné.

Nemrzí vás, že je práce překladatele poněkud nedoceňována čtenáři?

To je zcela v pořádku. Každý překladatel by si měl uvědomit, když se na tuhle dráhu dává, že slouží. A jak jsem vždycky říkal ve svých seminářích, překladatel musí být, dle Bible, služebník věrný a dobrý a nemůže si dělat nároky na nějakou pozemskou slávu. Spíš co mrzí je, že nikdo z běžného čtenářstva, ba dokonce ani z recenzentů, neocení dobrý překlad a nepozná špatný. Ale to mrzí z hlediska čistě profesionálního.

František Fröhlich (* 13. května 1934 Praha) významný český překladatel ze severských jazyků a angličtiny.

Studoval angličtinu a dánštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1957 pracoval v Československém rozhlase v Praze. Po roce 1968 musel odejít a působil krátce v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze. Roku 1972 dorazily posudky z rozhlasu a Fröhlich opět měnil zaměstnání. Krátký čas působil jako lektor v Činoherním klubu a pak už jako překladatel na volné noze. Od roku 1990 působil externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl překladatelské semináře pro studenty anglistiky a skandinavistiky.

Překládá hlavně prózu a drama z angličtiny a severských jazyků. Do češtiny převedl díla Geralda Durrella, Grahama Greena, Hanse Christiana Andersena, Augusta Strindberga a mnoha dalších.

Dominika Pospíšilová

LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007