W. A. Mozart se narodil před 250 lety (1756) v Salzburgu jako poslední dítě houslisty Leopolda Mozarta a jeho ženy Anny Marie. Od dětství vynikal svým neobvyklým hudebním sluchem. Otec jej přivezl do Vídně do hudební školy a netrvalo dlouho a malý Wolfgang představil veřejnosti své první dílo – respektive první část jedné své budoucí opery. Stalo se tak roku 1767, tedy v jeho 11 letech. A tak tedy velice přesně a překotně začal stavět svoje monumentální dílo, kterému obětoval celý život. Jeden z nejlépe oblékaných Vídeňanů, byť leckdy neměl na oběd pro sebe ani pro svoji ženu, procestoval velkou část Evropy a všude zanechal svoji osobitost. Do dění současné kultury se dnes vrací opět jako miláček publika.

S prvním úderem kostelních hodin zahajujících nový rok 2006 se rozpoutala velkolepá narozeninová oslava. Metropole střední Evropy slaví. Slaví Praha, slaví Berlín, Varšava… Nejvíce však slaví Vídeň, ve které Mozart strávil svoje nejkreativnější a nejplodnější roky. Rakouská vláda uvolnila na celý projekt 30 milionů eur. Je prosinec Mozartova roku, tedy konec dvanáctiměsíční oslavy, která vyvrcholila přesně o půlnoci ze čtvrtého na pátý prosinec ve Stephansdomu (Mozart zemřel 5.12.), kde bylo uvedeno skaldatelovo Requiem. Dovolte mi malé ohlédnutí.

Čtvrtek podvečer, procházíte se Vídní. Vykračujete si po Kärtner Straβe, která je spojovníkem mezi Vídeňskou státní operou a Stephansdomem (dominanta Vídně), a přímo uprostřed této ulice stojí na kočičích hlavách krásně znějící piano. Mladá slečna s dlouhým kabátem bravurně ovládající své prsty hraje jednu z Mozartových sonát. Tvoří se kruh kolemjdoucích, kteří na sebe nechávají působit pravou vídeňskou atmosféru. Po potlesku přídavek a pokračujete ve své cestě, abyste se mohli po pár krocích opět zastavit a zaposlouchat se do vyluzených tónů dvou mladíků hrajících na saxofon a na kytaru. Ještě než stihnete dojít k nejznámějšímu vídeňskému dómu, potkáte několik obchodů, kde se prodávají Mozartkugeln (čokoládové koule plněné pistácií s podobiznou Mozarta na obalu), a uvidíte minimálně pět plakátů, které vás lákají na nějakou akci v rámci Mozartwien 2006. Tak takhle nějak vypadá Vídeň na samém sklonku velkolepé oslavy Mozartových narozenin.

Staatsoper, Volksoper, Konzerthaus, Mozarthaus, Theater an der Wien, Albertina, Muzeumqvartier… - snad všechny kulturní vídeňské budovy, na které si vzpomenete, mají co do činění s tímto festivalem. Vídeň totiž vyzvala umělce z celého světa, aby na toto téma reagovali. Nezbylo než využít všech možných prostor, které středoevropská metropole nabízí. Dobře myšleno, avšak nedomyšleno.

Od ledna ve Vídni ve spojitosti s Mozartem proběhlo opravdu hodně akcí. Ať to byly koncerty, besedy, z různých stran pojaté výstavy, samozřejmě opery – klasické Mozartovy i moderně přeracované, či divadelní představení, vše bylo otevřeno veřejnosti a těšilo se velké návštěvnosti. Jen nevím, jestli by mě například v říjnu nezačalo „otravovat“, že všude, kde se pohybuji, na mě vykukuje podtext Mozartjahr 2006. Idea je to dobrá, ale bohužel v někom může snaha zapůsobit vzbudit opačný dojem… Myslím, že organizátoři zapomněli na svá studentská léta, kdy je profesoři nutili číst „povinnou četbu“. Kdo z nich ty knihy četl? Desetina? Většinou se obsahy děl opisovaly, ale knihy se nečetly. Nepřibližuje se tomu Mozartwien? Peter Sellars – produkční Mozartwien 2006 - na jedné tiskové konferenci řekl: „Už nebudeme prezentovat nic starého. Na konci roku totiž nebudou chtít lidé Mozarta ani slyšet. Myslím, že by byl Mozart potěšen.“ Peter Sellars tuto svoji odpověď vyřkl v pozitivním slova smyslu. Já být Mozartem, pravděpodobně z toho smutním…

Není mi příjemné stokrát denně potkávat na ulici muže v dobových kabátech, kteří rozdávají upoutávky na Mozartwien, a neustále jim vysvětlovat, že opravdu nemám chuť utratit čtvrtinu stipendia za nějaký koncert. Já před nimi utíkám do nejbližšího knihkupectví, kde moji českou duši příjemně pohladí knihy se jmény jako je Stanislav Komárek, Jaroslav Hašek, Božena Němcová anebo Milan Kundera (závidím, že si Vídeňané kdykoliv mohou koupit Nesnesitelnou lehkost bytí).

Co se Vídni opravdu povedlo, jsou tzv. Straβenkonzerte – pouliční koncerty. Ty jediné vás opravdu dokážou vrátit do doby o dvě stě padesát let zpět, kdy se dámy procházely v noblesních šatech, pánové v bílých parukách a společně pak zasedli do voňavé kavárny a pili vídeňské Melange, jedli Sacher Torte a poslouchali pouliční muzikanty.

Jelikož má Vídeň neuvěřitelně silnou atmosféru, oslavy tohoto typu k ní patří. Jako by vysoká šlechta pořád panovala a v Hofburgu žila Marie Terezie – což mě děsí a uchvacuje zároveň. Myslím, že Mozartwien plně zužitkovala svoje ideje o velkolepé oslavě, že získala nové kontakty na umělce z celého světa, že vymyslela pestrý a různorodý program, že poskytla prostor experimentu, že otevřela další dveře do života Wolfganga Amadea Mozarta a že donutila národy k malému zastavení nad jeho osobou. Otázkou zůstává, zda to občas pořadatelé nevzali za špatný konec, především při propagaci akcí, a v některých lidech tak nevzbudili k Mozartovi spíše nechuť než obdiv. Čeho je moc, toho je příliš, ale čeho je málo, jakoby nebylo… Přesto za sebe prosím, příště trochu více střízlivosti při „lovení“ Mozartových posluchačů.

Literatura:

K2Kultur, 3/2006, Redaktion: Wien/Krems

Wagner, Renate: Neuer Opernführer – Liederspile, Oper, Operette, Musical; Verlag Prisma, Wien, 1978

www.wienmozart2006.at