Jednak jsou zde otištěny texty, které už vyšly jindy a jinde: Havlova Audience, Vernisáž a Protest, Landovského Sanitární noc a Kohoutův Atest, Marast a Safari. Některé jednoaktovky ale našly v knize svou vůbec první publikaci: Arest od Pavla Landovského a Příjem od Jiřího Dienstbiera. Na závěr knihy je připojena přehledná přehledová studie o vaňkovských hrách od Lenky Jungmannové.

Soubor tedy není tolik cenný co do novosti materiálu, vždyť některé texty jsou až notoricky známé. To zajímavé na něm je možnost srovnání, jakým způsobem se ten který autor dokázal popasovat s vaňkovským typem. Využití Ferdinanda Vaňka je totiž jeden z pozoruhodných pokusů, jak dostat v normalizační době do české literatury kladného hrdinu, což je obecně v literatuře úkol z nejtěžších.

Takhle Vaňka charakterizuje jeho „vynálezce“ Václav Havel: „Vaněk je něčím jako ‚dramatickým principem‘: mnoho toho na scéně obvykle nenamluví ani nedělá, ale svou prostou existencí, přítomností na scéně, faktem, že je tím, kým je, nutí své okolí, aby se tak či onak vyjevilo. (…) ‚Vaňkovské‘ hry nejsou tedy v podstatě hrami o Vaňkovi, ale o světě, jak se projevuje, když je s Vaňkem konfrontován.“ V tom spočívá ten nápad. Nenechat kladnou postavu dokazovat svůj kladný charakter v konkrétním jednání. Spolehnout se naopak na působení charismatu, které více či méně vyzařuje z každého člověka, pevně – ale nefanaticky – přesvědčeného o své věci a schopného bez paralyzujícího strachu obětovat pro tuto věc mnoho ze svého života. Ač se tedy Vaněk jeví jako člověk přehnaně slušný a sociálně nemotorný, znamená pro všechny, kteří se bojí hájit své přesvědčení (pokud ho vůbec mají), palčivou výčitku: potřebují před ním svou zbabělost nějakým způsobem zdůvodnit a obhájit. A to přesto, že o to Vaněk vlastně ani nestojí – rozhovor nikdy sám nezačíná, ani neurčuje jeho směr. Havlův nápad je tedy nadmíru jednoduchý, ale velice účinný: vykreslit kladnou postavu negativně, tím, čím není a ani být nechce.

Havel ovšem ve svých třech jednoaktovkách dokázal učinit z nápadu skutečné drama, hru, kterou sledujeme s napětím. Postavy se před Vaňkem odhalují postupně. Na počátku se jeví normálně, dokonce sympaticky, a teprve s postupem dialogu se ukazuje zašmodrchanost jejich úsudků a motivací a sebeobelhávání ve smyslu „jsem lepší než si asi myslíte“, které poznenáhlu nabývají absurdní podoby.

Rys absurdity zůstal v ostatních „vaňkovkách“ zachován, nic dalšího z původního Havlova záměru už nikoli, což je ve všech případech na škodu věci. Postavy se okolo Vaňka odhalují příliš brzy, často hned na počátku. Z dramatu se tak stává pouze kupení dalších a dalších více či méně vtipných replik, které ovšem nic nového nepřinášejí. Někde Vaněk přestává být tím plachým intelektuálem, který toho příliš nenamluví, jenže to se pak do jeho slov začíná vkrádat naivita a nevěrohodnost. Jako například v Landovského Arestu, kde se ve vězení ráčkující Vaněk rozhořčuje: „Kdyby šlo o politiku, tak neřeknu, to se falšuje všechno, ale u kriminálních činů přeci musí existovat objektivní sprravedlnost!“

I přes to, že kniha neobsahuje pouze vrcholy, stojí za přečtení jako celek. A to nejen kvůli možnosti srovnávat, ale i kvůli tématu. Vždyť kolik má česká literatura divadelních her o absurditách komunistického režimu?

V hlavní roli Ferdinand Vaněk, Academia, Praha 2006, 404 stran, 465 Kč