Rakousko, náš jižní soused, by nám mělo být důvěrně známo – těm mladším, alespoň co se společné historie z hodin dějepisu týče (a ve formě neoblíbeného, avšak ve výuce stále uplatňovaného „rakousko-uherského drilu“), ti starší možná ještě zažili poslední dny monarchie a její dozvuky.

Mnoho Čechů má své příbuzné v Rakousku, mnoho Rakušanů naopak v ČR. Kdo je nemá, může – jsa student – využít například programu Aktion, který poskytuje stipendia na jazykové kurzy a studijní pobyty v obou zemích. Brňenští a vídeňští studenti češtiny a němčiny mohou být nadšeni z výjimečné a již několik let probíhající dohody mezi Masarykovou univerzitou a Universität Wien, umožňující vybraným studentům trávit po celý semestr (nebo semestry) jeden až dva dny v týdnu na druhé univerzitě, přičemž se jim tam absolvované předměty uznávají. Důvod pro české zájemce o jmenované jazyky, proč studovat v Brně, je evidentní.

Jak odpovídají pestrým kontaktům kulturní znalosti? Nám by mohla být známa jména autorů/autorek jako Ingeborg Bachmann, ze starších Marie v. Ebner-Eschenbach, Franz Grillparzer, Karl Kraus, Johann N. Nestroy, Rainer M. Rilke, Adalbert Stifter a Stefan Zweig. Mnozí z nich byli s českými zeměmi spjati i pokrevně. Myslím, že čtenářům mohou vytanout na mysli též jména spojená s tzv. pražskou německou literaturou: Max Brod, Franz Kafka,Egon E. Kisch, Johannes Urzidil a Franz Werfel. V tom však tkví potíž, že je mnohdy k rakouským autorům ani neřadíme – je pro nás obtížné rozhodnout, zda je počítat mezi rakouské, nebo české literáty. Samotní rakouští studenti se touto otázkou nezatěžují, pravda, někteří o „pražském kruhu“ nikdy neslyšeli, jiní váhají a matně si vzpomínají na Kafku a Werfela – jistá studentka uvádí Petera Demetze a Lenku Rainerovou, většina z dotazovaných se však s tímto pojmem setkala a s jistotou uvádí též Ernsta Feigla, Willyho Haase, Paula Leppina a Gustava Meyrinka. Ale zpět k začlenění těchto osobností – z odpovědí Rakušanů vyplývá, že je libovolně řadí jednou do české kultury, podruhé do rakouské.

V úvahu by přicházela i jiná, v poslední době často citovaná spisovatelka Elfriede Jelinek, zatím jediná Rakušanka oceněná Nobelovou cenou za literaturu (2004), jejíž tatínek pocházel z Česka. Jak patrno, mezikulturní souvislosti jsou neodmyslitelnou součástí středu Evropy… Zato naši přátelé – sousedé si na českého nositele ceny, Jaroslava Seiferta, vůbec nevzpomněli, jenže od roku 1984 uplynula léta. Jedna studentka tipovala režiséra Kolji, ale to si spletla s jiným oceněním.

A kdopak byl vlastně dotazován? Studenti vysokých škol a rozmanitých oborů: germanistiky, bohemistiky, komparatistiky, filosofie, japanologie, afrikanistiky, anglistiky, skandinavistiky, sociálních věd, španělštiny, ruštiny, mezinárodního vývoje a hospodářství. Podle vědomostí je lze rozdělit do tří rovnoměrně zastoupených skupin: nejlépe si vedli studenti bohemistiky, příbuzných oborů a kurzů češtiny; o něco hůře studenti jiného zaměření, již se z různých důvodů o ČR zajímají; studenti bez zájmu o svou sousední zemi žádné znalosti neměli. Nás potěší, že tvořili jen jednu třetinu dotazovaných a že některé z nich dotazník podnítil k doplnění chybějících znalostí, neboť se prý zastyděli.

Položených otázek bylo osm a dvě z nich jsme již vlastně zodpověděli, týkaly se pražské německé literatury a nositele Nobelovy ceny. Jim však předcházela otázka, zda znají nějaké české spisovatele/spisovatelky, na niž navazoval dotaz, četli-li nějakou jejich knihu v originálu či překladu. Skupinu číslo tři na tomto místě opustíme, jelikož veškeré její odpovědi byly záporné. Skupina první jmenovala autorů nespočet: opakovala se jména Petr Bezruč, Ivan Binar, Tereza Boučková, Otokar Březina, bratři Čapkové, Karel J. Erben, Jiří Gruša, Bohumil Hrabal, Milena Jesenská, Alois Jirásek, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Milan Kundera, Květa Legátová, Karel H. Mácha, Božena Němcová, Iva Pekárková, Karel Poláček, Jan Procházka, Jaroslav Seifert, Milada Součková, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Michal Viewegh, Jiří Weil, Jan Werich; jednou byli uvedeni i Egon Bondy, Ilona Ferková, Erika Olahová a Halina Pawlovská. Inu, studenti této skupiny jsou s českou literaturou obeznámeni napříč stoletími – a to vynechali autory legend a kronik, s nimiž se v průběhu studia seznamují. Zajímavější však je, že je čtou nejen německy, ale obvykle paralelně v obou jazycích, někteří dokonce převážně česky. Bohužel dosud nenašli svého nejoblíbenějšího autora. Z uvedeného obsáhlého seznamu vyplývá, že znají i řadu českých literárních hrdinů. Nejčastěji zmiňovali Švejka a Golema.

A kde se s českou literaturou potkali? Kromě školy i v novinách, časopisech a knihkupectvích. Dokonce prý jezdí kupovat knížky i do ČR.

Ptali jsme se také na české filmy – jistě nebudete překvapení, kolik jich vypočítávali: Amadeus, Fimfárum, Hodina tance a lásky, Jedna ruka netleská, Jízda, Kolja, Kytice, Marián, Musíme si pomáhat, Ostře sledované vlaky, Pelíšky, Postřižiny, Pupendo, Želary. Režisérů již znali méně: Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Svěrák.

Naposledy jsme se zabývali původem jejich zájmu o českou kulturu. Byla jím geografická blízkost zemí, rodinné vazby k ČR, společné dějiny, přátelé z Čech, česká města, jež navštívili (explicitně Prahu a Český Krumlov). Jednou odpovědí byla i zvědavost, co se za hranicemi děje a proč se o té zemi doma nemluví.

Stejné příčiny jmenovala i skupina druhá. Zastavme se nyní u odpovědí jejích studentů: Z českých autorů opakovaně jmenovali Karla Čapka, Václava Havla, Franze Kafku, Milana Kunderu, Květu Legátovou a jednou i Jaroslava Haška a Josefa Ladu. V odpovědích padlo i jméno Michala Stavarice (nar. 1972), brněnského rodáka působícího ve Vídni. Kam jej začlenit? Jednou z odpovědí byl i Robert Menasse (nar. 1954), což je však vídeňský spisovatel.

Až na pár výjimek několik jejich knih četli, v němčině, především Kafkův Zámek a Proměnu, od Kundery Nesnesitelnou lehkost bytí, někteří i jeho Nesmrtelnost, Identitu a Žert. Svého oblíbence si též ještě nenašli, na to znají příliš málo knih. Ale z literárních postav si mimo Golema a Švejka vybavili i Krakonoše! Z filmů uváděli Amadea, Český sen, Přelet nad kukaččím hnízdem, Štěstí, Všechno nejlepší a Želary. Z režisérů jim byl znám Forman. Českého nositele Nobelovy ceny nevěděli.

Z malého výzkumu plyne, že vědomosti obyvatel Rakouska o nás malé nejsou. Potvrdily se vzájemné vazby obou zemí, a s tím se ruku v ruce vyloupla nesnadnost přiřazovat spisovatele k jednotlivým skupinám či národním literaturám. Jak bychom v rakouské literatuře a filmu asi uspěli my?

Zuzana Hajíčková