Kniha zaujímá v dopisovém žánru svébytné postavení, protože adresáty, respektive adresátky, máme jen dvě. První oddíl listů věnoval Jirous Daně Němcové a zbývající čtyři manželce Julianě Jirousové. Tedy alespoň formálně. Nutno ovšem dodat, že značná část dopisů čtvrtého oddílu náleží také dvěma malým děvčátkům - Františce a Martě - jež se pokoušel jejich otec prostřednictvím teplých, lidských slov alespoň na dálku pozdravit, ba i poslat jim nějakou tu básničku či pohádku. Celý čtvrtý oddíl tak zaujímá v rámci korespondence výjimečné postavení, neboť se stal svědectvím o vzniku sbírek Magorovy labutí písně (samizdat 1985) a Magor dětem (samizdat 1986).

A co že se to vlastně z dopisů máme možnost všechno dozvědět? Ivan Martin Jirous na nás neshlíží ze svého piedestalu nekorunovaného krále-divocha českého undergroundu, ale představuje se zejména jako vnímavý, nezlomený člověk, manžel a otec. Pohroužení do sebe, vzpomínky na rodinu, ale i hojné sebevzdělávání mu pomáhají tkát neviditelnou nitku kontinuity mezi jeho životem venku a za mřížemi. Snad jen tímto způsobem je možno bránit se proti marasmu a malosti kriminálního prostředí. Dopisy mívají poměrně stabilní ráz. A i když procházejí přes přísné oko cenzora (některé byly Jirousovi dokonce vráceny, hlavně ty s dětskými delšími říkankami), neubírá jim to na naléhavosti, jemnosti a intimitě. Ano, vyjádření intimity (ovšem nepatetické!) místy dosahuje takové výše, že se skoro stydím ta křehká slova číst. Vždyť nejsou určena mně - čtenáři, ale Juliánce, Františce, Martičce: „Dneska jsem čerstvě oholenej, tak Ti posílám pusinky, co neškrábají. Jedný jsem řek, aby vlezla do Tebe a pohladila Ti dušičku - jako dítě...“. Krom těchto osobních zkazek tu najdeme záznamy pozorování okleštěného světa venku (květiny, zvířata), povídání o právě přečtených knihách a samostudiu (např. angličtiny, latiny, ale i třeba maďarštiny nebo cikánštiny), zajímavé a časté záznamy snů, pozdravy a samozřejmě pokyny k organizaci návštěv, dopisů a balíků.

Ivan Martin Jirous podal svědectví o svém dohromady osm a půl roku trvajícím věznění, dostalo se nám tak možnosti lépe pochopit klima a celkovou nesmyslnost doby, kdy se za společenské a kulturní aktivity nemilosrdně posílalo za katr. Ještě v jednom ohledu mohou dopisy posloužit jako nástroj na boření mýtů. Jedná se o básně, jež v kontextu svého vzniku nabývají zcela konkrétnějších a jasnějších rysů, neboť máme možnost sledovat jejich genezi. Mám na mysli v porovnání např. s izolovanou básní, otištěnou jako ukázka. Pro některé čtenáře by tedy mohly Magorovy dopisy představovat způsob, jak se nejen seznámit s jeho dílem, ale i trošku pochopit, co se za těmi slovy vlastně poodkrývá. Alespoň u mne tomu tak bylo.

Jirous, Ivan Martin: Magorovy dopisy. Praha, TORST 2006. 528 str.

LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007