Těmito verši se čtenář ocitá v podzimní krajině – vstupuje do zahrady, která není ohraničena reálnými a hmatatelnými ploty. Zahrada je zde jednak prostorem pomyslným, a jednak zcela konkrétním místem; místem, na něž se autor vrací jako do krajiny svého dětství (viz básně věnované dědečkovi). Především je však zahrada prostorem mysli, v němž se odvíjejí autorovy reflexe. Básník zde promlouvá prostřednictvím své bohaté obraznosti, avšak i přes obtížnou proniknutelnost jednotlivých textů je stále patrné, že chce, aby mu bylo nějak rozuměno. Tomu napovídá již sám název sbírky – dvě křesla evokují prostor pro dialog.

Dějištěm básníkových reflexí zde není jen příroda, ale i město či uzavřené prostory domů. Většina scenérií je anonymních, pouze v několika básních se ocitáme na zcela konkrétních místech (nábřeží Vltavy, krajina v okolí Berounky, Zbořený Kostelec…). Tímto způsobem vstupujeme mezi městské reálie, abychom se posléze vraceli do míst, která civilizace poznamenala jen málo.

Sbírka je členěna do pěti oddílů. Úvodní oddíl Oheň posedlý povětřím zahrnuje třináct básní, včetně básně titulní – Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly. Zároveň obsahuje několik básní věnovaných autorovu dědečkovi, které patří k nejniternějším textům celé knihy. Mimoto se v tomto oddíle nacházejí především básně, jejichž lyrický rámec tvoří město či uzavřené prostory bytu. Celým oddílem prochází jako leitmotiv čas (…a my/byli jen součtem živlů/v dutém/uzlu smyslu/…/a naše místo zde/bylo prázdné.), který jako páteř prostupuje jednotlivé texty a zajišťuje jim soudržnost; s ním souvisí také motiv dvojnictví (Kdo se jak mladší bratr vrací?//jak okna v nočním sněhu/otevřeš moje stigmata). Architektonika některých veršů tohoto i ostatních oddílů je však poplatná jedné konkrétní šabloně, v současné době nadužívané, o níž výstižně hovoří ve svých recenzích Petr Boháč: „Začátek básně většinou postihuje určitou atmosféru. Básně začínají kulisou světa: bouří, deštěm, sněžením (…), poté následuje výčet každodenních příběhů, událostí, archetypů; nakonec dochází k přesahu profánního“ (Souvislosti, 1/2006). Básníkovy verše jsou nejsilnější tam, kde se mu podařilo tomuto schématu vyhnout (Na nábřeží, Hranice, V týž okamžik…).

V druhém oddílu Zaříkání stop zcela převažují přírodní motivy. Opět se ohlašují i motivy času a nostalgie. Nově se tématem některých básní stává sám jazyk, k němuž odkazuje i ono zaříkání v názvu oddílu. (Pokřtím-li tmu,/začne se sápat po ukrytých jménech –/vyvleče je na zřetel.)

Uspořádání třetího oddílu Na oběžné dráze pláňat je dané posloupností ročního cyklu. Autor se tak připojuje k již tradičnímu zobrazování kalendáře v české poezii (viz Toman, Seifert, Šiktanc), nicméně k tomuto úkolu přistupuje zcela po svém a to především díky originální metaforice (Nebe jako nemocná plíce./Sípot včel./V kameninách cukernatí srpen./Dusno je jak v ústřici.)

Čtvrtý oddíl Kdo nařízl do větru píseň obsahuje pouze čtyři texty, jejichž hlavním tématem je žena: její dětství, dospívání, zralost. Poněkud stranou stojí báseň Opál, v níž dochází ke střetu světa ženy a muže. V tomto oddílu jsou nejpatrnější vlivy Holanovy poezie (nejvýrazněji v básni Zdálky:… a bylo jí, jako by blízkost/vymýšlela dálky.), které se dají vysledovat i v dalších básních sbírky.

Závěrečný oddíl Strašáci v třešňových sadech je nejmetafyzičtější částí knihy a zdá se být nejméně opřený o konkrétní prožitky. Je patrné, že se zde autor snaží uchopit svůj svět v maximální možné komplexnosti; na několika místech se táže po samotné jeho podstatě (Otče! jak bys mohl hýbat, ty, tak přesně seřízený,/a nebýt při tom strojem?). Zatímco v určitých pasážích takto vytváří působivou koláž, jinde čtenáři nepochybně vytane na mysli, zda by se autor neměl spíše řídit okřídleným „méně je někdy více“.

Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly je i přes jisté nedostatky výrazným počinem, pozoruhodným pestrostí své metaforiky, snahou o důslednost a odvahou nezříci se možností síly básnického gesta.

Zedník, Ladislav: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly. Praha, Argo 2006.

Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly

Hliněné střepy,

jako by někdo drtil kostru pole, vzduch

nadívaný koroptvemi; jabloně

vylily se do zahrady – té,

jíž opadaly ploty.

Po hřebeni kopce,

jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,

jsme přišli – ty a já – ,

ale ještě dříve,

vlastně vždy,

když déšť Berounce zlomil oči,

cosi nás vyhlíželo z říčních teras

a my

byli jen součtem živlů

v dutém

uzlu smyslu

v těch dobách,

kdy tu mozoly rostly ze záhonů

a naše místo zde

bylo prázdné.