rozhovor
Wethes
Aleši Misařovi vyšla již druhá sbírka, ještě před oficiálním křtem se uskutečnil tento rozhovor.
Ahoj Aleši, budou to necelé dva roky, co jsme se bavili o sbírce „Neštěstí v lásce, štěstí v poezii“ a nyní máme před sebou sbírku druhou „Proti armádě Tvé Krásy“. Co mi o ní povíš na začátek?
Něco jsem už naznačil v pozvánce. Tato sbírka zpočátku navazuje na hravé románky z té první (viz „Prodavačka oděvů...“), což o mě vypovídá jako o člověku neobvykle optimistickém. Do tohoto světlého proudu se však ve druhé knížce postupně vlévají také kalné úvahy jdoucí až na kost bytí. Třeba mě trápí role básníka ve společnosti - kde má svoje místo? ptám se v jedné básni. Rozhodně nechávám své myšlenky prostupovat proudem obraznosti. Tu jsem znovuobjevil v básni „Rty“. Mimochodem pro mě velmi důležitá báseň, protože díky ní jsem si uvědomil, že v říši metafory se pohybuji s největší jistotou. To je, myslím, pro mě jako pro autora ta správná cesta.
Kromě lyrických básní lze ve sbírce nalézt i básně popisující současné nešvary jako jsou například hrací automaty. A oproti předešlé sbírce cítím v básních průvan nové inspirace. Je to tak?
Spíše než cílená kritika fenoménu hracích automatů to byl úžasný atak inspirace. Seděl jsem v jedné restauraci nad Malými Valy a hrací automat odvedle mi hláskem elektronického kanárka oznámil, že bych měl o něm něco sepsat. Koneckonců v básních dávám přednost komorní lyrice, ne společenské kritice! A průvan nové inspirace přišel snad proto, že jsem otevřel nová, dosud zatemněná okna do světa a k lidem.
Sbírka opět mapuje jednu etapu Tvého života a to léta 2003-2004. Jak na toto období vzpomínáš pohledem Aleše Misaře v roce 2006?
Tehdy jsem studoval politologii a od suše vědátorského předmětu jsem utíkal odpočívat do světa poezie víc než kdy jindy. Do toho období spadají také zlaté časy „Zrcadlení“. Hodně jsem se věnoval psaní pro tento poetický pořad a trochu jsem šidil roli studenta. Mnoho básní z nové sbírky jste možná zaslechli právě na Zrcadlení. Samozřejmě jsem se musel potýkat s šiky armády Krásy a není divu – já šílenec až do svých dvaceti navštěvoval taneční!! Dnes si říkám, jestli jsem už dávno neměl armádu Krásy potkávat na trošku jiném bojišti.
Máš nějaký návod, jak odolat armádě krásy?
Způsobů, jak odolávat tomuto především sezónnímu úkazu, by se našlo nemálo. Osobně doporučuji chopit se listu papíru a hrotu pera. Pouhé nezamilování se ale nestačí, člověk není jen ze srdce!!
Sbírka „Proti armádě Tvé Krásy“ nevyšla vlastním nákladem. Kdo se o to zasloužil a proč jsi zvolil tuto cestu?
Zde patří dík městu Nymburku a odboru kultury za to, že náklady sbírku zcela pokryly. Díky patří bezesporu ing. Jiřímu Černému a jeho vstřícnosti. Je znát, že on poezii přeje, což podle mě není častý jev, proto zasluhuje ocenění.
S jakými reakcemi se setkává tvá poezie. Samozřejmě jsem zvědavý na kladné i záporné reakce.
Co se reakcí dotýká, začal jsem (asi jako každý básník, který to se svou rolí myslel vážně) v totálně pochvalném prostředí rodinného kruhu (pra)babiček a tet. Rozvařené úsměvy a lichocení vás ale nevycepuje k žádnému sebezamyšlení a právě zde hrozí, že vás (pra)babičky ukolébají v představě, jak světově píšete a jak je to, krásné, že vůbec veršujete. Potom, když začínající trubadúr – dejme tomu na soutěži - vystrčí nos mezi zkušenější autory a před odbornou porotu, pozná, jakým sladkým klamem ho (pra)babičky naplňovaly. Porota obvykle není sněmem hodných babiček! Takhle jsem vystřízlivěl na Hořovicích Václava Hraběte ve svých 16 letech. Postupně jsem si zvykal na to, že svět poezie hoří i za vlídným domácím krbem a aby se v něm člověk stal alespoň zdatným drobkem, musí umět snášet také zápornou kritiku a brát si z ní to kladné. Také jsem se už dočkal záporných reakcí. Jeden obzvláště nabroušený kritik na jednom literárním serveru dokonce doporučil, abych se místo planého rozsevu písmenek dal na sbírání známek. Neposlechl jsem ho; sbírání známek by mě nebavilo a navíc – básně se sbírají pohodlněji, protože si je sám píšu. Nemusím pro ně na modrý Mauritius!
Své básně jsi představil pražskému publiku, jak se lze k této možnosti dostat a jak to celé probíhalo?
Mě k tomu přivedla kamarádka básnířka Jana „Kometa“ Rychetská. Dík jí za to. Ona v kavárně Hybernia (tam se konají pravidelně poetické pořady) už několikrát vystupovala a seznámila mě s pořadatelkou H. M. Tarkó. Je to lákavá možnost vyjet z okresního Nymburka do velké metropole a představit své verše novému publiku. V Hybernii si texty rozebírají studenti VOŠ herecké a autor se pak jen nechává překvapit, jak se recitace zhostí. Oddech mezi jednotlivými kousky zpříjemňuje renesanční hudba v podání studentek konzervatoře. Byl jsem s pojetím mého bloku veršů docela spokojen a překvapilo mě třeba, když jeden student začal jednu z básní dokonce jako pěvecké číslo „Měla vlasy jako len...“ Přesto si raději verše přednáším sám, začal jsem se do toho totiž poslední dobou nějak vžívat.
Kromě skládání básní se věnuješ i textování písní či divadelnictví a to jako autor i interpret. Jaké máš s touto prací zkušenosti?
Co se týká práce na divadle, ta mi umožnila prověřit všechny dosud utajované rezervy mé osobnosti. Od začátku jsem si byl vědom svého neherectví a při hereckém tréninku na Manon Lescaut jsem trpěl jako na vojně. Proč jsem tedy nevzal do zaječích? Umínil jsem si, že to dotáhnu, protože mě moc lákalo poznat divadlo i z druhé strany opony a bral jsem to také jako prověrku zodpovědnosti vůči režisérovi i kolektivu. Snad jsem obstál. Odměnou za toto rozhodnutí pak bylo poznání veselého i pracovitého divadelního života v houževnaté tlupě mladých vrstevníků a těžko popsatelná, nádherná euforie na premiéře. A ještě nějak se na mě ta divadelní řehole podepsala: povedlo se mi výrazně vylepšit recitaci! A za to vděčím Evě Hrubé.
Jak moc je rozdílná práce na básni a písňovém textu?
Práce na textech, i když se to třeba nezdá, je o mnoho větší dřina než psaní čisté básně. Mluvím teď o psaní textu na hotovou melodii. Textař nesmí pouštět ze zřetele melodii, na níž bude slova roubovat. Během spolupráce s nymburským klavíristou Jirkou Chvojkou jsem se mimo jiné dozvěděl spoustu zajímavých pouček. Jako například, že „a“ se zpívá nejlépe, zatímco „e“ je takové neurčité a „u“ se hodí do temných tónů. Jinak v písni přece jen hraje prim hudba a textař musí vzít na vědomí, že na písní nepracuje sám, ale že na výsledku nemálo záleží také skladateli. Mnohem pohodlnější je samozřejmě případ, kdy vám někdo zhudební báseň a vy o tom nevíte a pak jste tím mile překvapen.
Zpátky k „Armádě“, kde všude lze sbírku zakoupit?
Určitě ji najdete ve všech stěžejních nymburských knihkupectvích. K pořízení bude za 60,-. Ach to zdražování už se ničemu nevyhýbá. Nejdřív plyn, pak elektřina, poezie. Nu ale směle do toho. Toho, kdo má o poezii aspoň špetku zájmu, snad tato armáda peněz nezastaví. Příjemné počtení a všem, kterých se to týká, přeji, aby se dovedli s armádami Krás vypořádat bez krve a kdyby, tak nanejvýš s kapkami inkoustu.
Na závěr již tradiční otázka od prasáka Bukowského: Aleši, ty kanče, zúčastnil bys ses tzv. swingers party? (pro vysvětlenou: jedná se o sexuální večírek, při kterém se aktéři mezi sebou milují – prostě orgie)
Ano, ale vzal bych si na to masku kance.
Díky za Tvůj čas
ALEŠ MISAŘ (*1984)
znamení zvěrokruhu: kozoroh
biografie autora:
Neštěstí v lásce, štěstí v poezii (2004)
Proti armádě Tvé Krásy (2006)
další aktivity:
účast festivalech v Hořovicích (Václava Hraběte)
Kutné Hoře (Ortenova Kutná Hora)
vlastní basnický pořad klub Hybernia, Praha
písňové texty pro skupinu CROSSBAND
autor parodie: Svatební košile v novém kabátě, která byla zinscenována
v pořadu Slova na strunách (2006)
obsazen v divadelní hře Manon Lescaut (2005 – 2006, DS Hálek Nymburk)
(Nymburk, 23. 6. 2006, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2006
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1588
Proti armádě Tvé Krásy – Aleš Misař
Wethes
Aleši Misařovi vyšla již druhá sbírka, ještě před oficiálním křtem se uskutečnil tento rozhovor.
Ahoj Aleši, budou to necelé dva roky, co jsme se bavili o sbírce „Neštěstí v lásce, štěstí v poezii“ a nyní máme před sebou sbírku druhou „Proti armádě Tvé Krásy“. Co mi o ní povíš na začátek?
Něco jsem už naznačil v pozvánce. Tato sbírka zpočátku navazuje na hravé románky z té první (viz „Prodavačka oděvů...“), což o mě vypovídá jako o člověku neobvykle optimistickém. Do tohoto světlého proudu se však ve druhé knížce postupně vlévají také kalné úvahy jdoucí až na kost bytí. Třeba mě trápí role básníka ve společnosti - kde má svoje místo? ptám se v jedné básni. Rozhodně nechávám své myšlenky prostupovat proudem obraznosti. Tu jsem znovuobjevil v básni „Rty“. Mimochodem pro mě velmi důležitá báseň, protože díky ní jsem si uvědomil, že v říši metafory se pohybuji s největší jistotou. To je, myslím, pro mě jako pro autora ta správná cesta.
Kromě lyrických básní lze ve sbírce nalézt i básně popisující současné nešvary jako jsou například hrací automaty. A oproti předešlé sbírce cítím v básních průvan nové inspirace. Je to tak?
Spíše než cílená kritika fenoménu hracích automatů to byl úžasný atak inspirace. Seděl jsem v jedné restauraci nad Malými Valy a hrací automat odvedle mi hláskem elektronického kanárka oznámil, že bych měl o něm něco sepsat. Koneckonců v básních dávám přednost komorní lyrice, ne společenské kritice! A průvan nové inspirace přišel snad proto, že jsem otevřel nová, dosud zatemněná okna do světa a k lidem.
Sbírka opět mapuje jednu etapu Tvého života a to léta 2003-2004. Jak na toto období vzpomínáš pohledem Aleše Misaře v roce 2006?
Tehdy jsem studoval politologii a od suše vědátorského předmětu jsem utíkal odpočívat do světa poezie víc než kdy jindy. Do toho období spadají také zlaté časy „Zrcadlení“. Hodně jsem se věnoval psaní pro tento poetický pořad a trochu jsem šidil roli studenta. Mnoho básní z nové sbírky jste možná zaslechli právě na Zrcadlení. Samozřejmě jsem se musel potýkat s šiky armády Krásy a není divu – já šílenec až do svých dvaceti navštěvoval taneční!! Dnes si říkám, jestli jsem už dávno neměl armádu Krásy potkávat na trošku jiném bojišti.
Máš nějaký návod, jak odolat armádě krásy?
Způsobů, jak odolávat tomuto především sezónnímu úkazu, by se našlo nemálo. Osobně doporučuji chopit se listu papíru a hrotu pera. Pouhé nezamilování se ale nestačí, člověk není jen ze srdce!!
Sbírka „Proti armádě Tvé Krásy“ nevyšla vlastním nákladem. Kdo se o to zasloužil a proč jsi zvolil tuto cestu?
Zde patří dík městu Nymburku a odboru kultury za to, že náklady sbírku zcela pokryly. Díky patří bezesporu ing. Jiřímu Černému a jeho vstřícnosti. Je znát, že on poezii přeje, což podle mě není častý jev, proto zasluhuje ocenění.
S jakými reakcemi se setkává tvá poezie. Samozřejmě jsem zvědavý na kladné i záporné reakce.
Co se reakcí dotýká, začal jsem (asi jako každý básník, který to se svou rolí myslel vážně) v totálně pochvalném prostředí rodinného kruhu (pra)babiček a tet. Rozvařené úsměvy a lichocení vás ale nevycepuje k žádnému sebezamyšlení a právě zde hrozí, že vás (pra)babičky ukolébají v představě, jak světově píšete a jak je to, krásné, že vůbec veršujete. Potom, když začínající trubadúr – dejme tomu na soutěži - vystrčí nos mezi zkušenější autory a před odbornou porotu, pozná, jakým sladkým klamem ho (pra)babičky naplňovaly. Porota obvykle není sněmem hodných babiček! Takhle jsem vystřízlivěl na Hořovicích Václava Hraběte ve svých 16 letech. Postupně jsem si zvykal na to, že svět poezie hoří i za vlídným domácím krbem a aby se v něm člověk stal alespoň zdatným drobkem, musí umět snášet také zápornou kritiku a brát si z ní to kladné. Také jsem se už dočkal záporných reakcí. Jeden obzvláště nabroušený kritik na jednom literárním serveru dokonce doporučil, abych se místo planého rozsevu písmenek dal na sbírání známek. Neposlechl jsem ho; sbírání známek by mě nebavilo a navíc – básně se sbírají pohodlněji, protože si je sám píšu. Nemusím pro ně na modrý Mauritius!
Své básně jsi představil pražskému publiku, jak se lze k této možnosti dostat a jak to celé probíhalo?
Mě k tomu přivedla kamarádka básnířka Jana „Kometa“ Rychetská. Dík jí za to. Ona v kavárně Hybernia (tam se konají pravidelně poetické pořady) už několikrát vystupovala a seznámila mě s pořadatelkou H. M. Tarkó. Je to lákavá možnost vyjet z okresního Nymburka do velké metropole a představit své verše novému publiku. V Hybernii si texty rozebírají studenti VOŠ herecké a autor se pak jen nechává překvapit, jak se recitace zhostí. Oddech mezi jednotlivými kousky zpříjemňuje renesanční hudba v podání studentek konzervatoře. Byl jsem s pojetím mého bloku veršů docela spokojen a překvapilo mě třeba, když jeden student začal jednu z básní dokonce jako pěvecké číslo „Měla vlasy jako len...“ Přesto si raději verše přednáším sám, začal jsem se do toho totiž poslední dobou nějak vžívat.
Kromě skládání básní se věnuješ i textování písní či divadelnictví a to jako autor i interpret. Jaké máš s touto prací zkušenosti?
Co se týká práce na divadle, ta mi umožnila prověřit všechny dosud utajované rezervy mé osobnosti. Od začátku jsem si byl vědom svého neherectví a při hereckém tréninku na Manon Lescaut jsem trpěl jako na vojně. Proč jsem tedy nevzal do zaječích? Umínil jsem si, že to dotáhnu, protože mě moc lákalo poznat divadlo i z druhé strany opony a bral jsem to také jako prověrku zodpovědnosti vůči režisérovi i kolektivu. Snad jsem obstál. Odměnou za toto rozhodnutí pak bylo poznání veselého i pracovitého divadelního života v houževnaté tlupě mladých vrstevníků a těžko popsatelná, nádherná euforie na premiéře. A ještě nějak se na mě ta divadelní řehole podepsala: povedlo se mi výrazně vylepšit recitaci! A za to vděčím Evě Hrubé.
Jak moc je rozdílná práce na básni a písňovém textu?
Práce na textech, i když se to třeba nezdá, je o mnoho větší dřina než psaní čisté básně. Mluvím teď o psaní textu na hotovou melodii. Textař nesmí pouštět ze zřetele melodii, na níž bude slova roubovat. Během spolupráce s nymburským klavíristou Jirkou Chvojkou jsem se mimo jiné dozvěděl spoustu zajímavých pouček. Jako například, že „a“ se zpívá nejlépe, zatímco „e“ je takové neurčité a „u“ se hodí do temných tónů. Jinak v písni přece jen hraje prim hudba a textař musí vzít na vědomí, že na písní nepracuje sám, ale že na výsledku nemálo záleží také skladateli. Mnohem pohodlnější je samozřejmě případ, kdy vám někdo zhudební báseň a vy o tom nevíte a pak jste tím mile překvapen.
Zpátky k „Armádě“, kde všude lze sbírku zakoupit?
Určitě ji najdete ve všech stěžejních nymburských knihkupectvích. K pořízení bude za 60,-. Ach to zdražování už se ničemu nevyhýbá. Nejdřív plyn, pak elektřina, poezie. Nu ale směle do toho. Toho, kdo má o poezii aspoň špetku zájmu, snad tato armáda peněz nezastaví. Příjemné počtení a všem, kterých se to týká, přeji, aby se dovedli s armádami Krás vypořádat bez krve a kdyby, tak nanejvýš s kapkami inkoustu.
Na závěr již tradiční otázka od prasáka Bukowského: Aleši, ty kanče, zúčastnil bys ses tzv. swingers party? (pro vysvětlenou: jedná se o sexuální večírek, při kterém se aktéři mezi sebou milují – prostě orgie)
Ano, ale vzal bych si na to masku kance.
Díky za Tvůj čas
ALEŠ MISAŘ (*1984)
znamení zvěrokruhu: kozoroh
biografie autora:
Neštěstí v lásce, štěstí v poezii (2004)
Proti armádě Tvé Krásy (2006)
další aktivity:
účast festivalech v Hořovicích (Václava Hraběte)
Kutné Hoře (Ortenova Kutná Hora)
vlastní basnický pořad klub Hybernia, Praha
písňové texty pro skupinu CROSSBAND
autor parodie: Svatební košile v novém kabátě, která byla zinscenována
v pořadu Slova na strunách (2006)
obsazen v divadelní hře Manon Lescaut (2005 – 2006, DS Hálek Nymburk)
(Nymburk, 23. 6. 2006, 12:00)
© Hlučná samota - Nymburk jinýma očima (http://hlucnasamota.net/) 2006
článek naleznete na adrese http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1588