Lukeš byl v souvislosti s vylepováním paxistických (paxismus – světové mírové křesťanské hnutí) plakátů roku 1946 hospitalizován na psychiatrii u prof. Myslivečka, částečně zbaven svéprávnosti a propuštěn s diagnózou paranoidní schizofrenie. Tato diagnóza ho zachránila před trestním stíháním, později byl však kvůli ní zbaven svéprávnosti a od roku 1952 trvale invalidizován. V roce 1947 se ho ujal prof. Jaroslav Stuchlík. V období od roku 1947 až do Stuchlíkova úmrtí v roce 1967 Lukeš zpracoval pro profesora řadu svých jazykových projektů a vydával v sešitech na pokračování vybrané romány a poezii pod názvem Stuchlíkova knihovna belletrie. Sešity profesorovi za pětikorunu prodával.

Po úmrtí matky žil osamoceně a v nuzných podmínkách. V osmapadesáti letech rezignoval a sám požádal o hospitalizaci v Bohnicích. Pak byl přeložen do domova důchodců pro duševně nemocné v Terezíně, zemřel zde ve věku 65 let.

Jan Lukeš byl tvůrce nejméně 16 umělých jazyků, byly to většinou jazyky fiktivní planety Thetis (někdy je proto také označován jako „český Tolkien“). Básně psal často pod pseudonymem Car Osten. Lukešovo dílo je z velké části neúplné (mnohé práce autor nedokončil, ale bohužel se také některé projekty ztratily).

Zčásti se dochovalo i jeho rozsáhlé hudební dílo, včetně úplné první verze opery Úderka, která se v undergroundu stala téměř legendou. Kromě drobných útržků se nezachovaly Lukešovy práce matematické a medicínské (Slovník lékařských autorů). Psal vědecká pojednání z oblasti matematiky, fyziky, chemie, filozofie a psychologie. Rozvinul celý obor bleskochemie s využitím blesků k výrobě zlata. Jeho syntoláda – umělá čokoláda pro potřeby rozvojových zemí – byla připravována z odpadových bobulí a oježděných pneumatik. Připravil několik verzí ekonomického řešení pražského metra.

Pěšky napříč Marmokojem je nedokončený epos odehrávající se na planetě Thetis, nedopsán zůstal také jeho nejgigantičtější projekt – jedenáctisvazková epopej Dcera vědy, která končí zánikem Thetidy v roce 1934 pozemského letopočtu. Zkázu přežila pouze Darhojané Sedéno, které se zřítila v kosmoletu nedaleko autorovy chaty v Solopiskách a stala se Lukešovou ženou.

Nejrozsáhlejším dokončeným dílem byl sedmisvazkový Hrabě Jiří Válek (1925–1965), z něhož se bohužel dochovaly pouze první dva díly, šlo o „krvák“ ve stylu Monte-Christa. Napsal také filmové scénáře a mnoho kratších útvarů.

Ve dvou básnických sbírkách (Pozdravy z Lesbu a Za zastřenými okny) můžeme sledovat Lukešovo přebíhání od komunismu k fašismu, nechybí ani četná pornografická témata.

V dopise J. Stuchlíkovi Můj život v hudbě prohlašuje, že vytvořil 38 oper a 13 symfonií. Můžeme v nich nalézt stejné podléhání protichůdným ideologickým vlivům jako v jeho poezii, je autorem např. probenešovsky zaměřené opery Pro vlast a progottwaldovské Úderky. Napsal také druhý díl Prodané nevěsty – Mařenčino vykoupení. Nejedná se už o operu komickou, Mařenka lituje, že si Jeníka vzala, ten na vojně umírá, ona se pak stává jeptiškou… Vašek v závěru zapálí celý statek a vzplane tak nejen jeviště, ale opět se ocitne v plamenech celá budova Národního divadla. Zajímavý je také baletní opus Želví jezero, dvě želvy se po celou dobu představení válejí na jevišti – jako krásný protiklad k neklidnému Labutímu jezeru.

Nejzajímavějším Lukešovým výtvorem je však asi fiktivní planetka Thetis a její iškovská kultura.Tvrdil, že pojal za manželku „nepozemšťanku“ Dahorjané a ta ho do všeho zasvětila, jindy prohlašoval, že jazyky vytvořil jako zázračné dítě sám. Zůstalo také dochováno iškovské hláskové písmo, které se píše zprava doleva. Lukeš v něm nepsal jenom romány ze současnosti, ale skládal v iškovštině i dekadentní lyrické verše, překládal pasáže z Nového zákona atd. Zabýval se také geografickými poměry planetky, vyráběl iškovské peníze, známky, jízdenky a jízdní řády.

S MuDr. Janem Lukešem se můžete setkat i v pražském divadle Orfeus (www.orfeus.cz), k příležitosti oslav VŘSR již třikrát uvedli Úderku, soubor tuto operu přednáší a nesnaží se ji parodovat. Orfeus uvede v příští sezóně také další čtení z jeho rozsáhlého díla, možná bude na řadě i poezie. Principál divadla Radim Vašinka o Lukešovi prohlašuje, že byl zcela evidentně „magor“, ale že nedokáže rozlišit v jeho díle hranici mezi vážností a sarkasmem.

Ukázka z Úderky:

Kabrňák (jaře): Moji drazí, taková neděle, kterou člověk stráví v dolech, je nejkrásnější svátek! To není jako za Rakouska, kdy nás žandarmi honili do kostela. (Nadšeně) Jak rád vidím… (odmlčí se), když chlapi jsou černí v tváři, každý jako mouřenín! Jen bílé zuby cení a očima blyští, toť pravý muž, toť pravý člověk! A druhý denjá sám se cítím jak znovuzrozen. S radostí spěchám do práce a dělám jako šroub… (odmlčí se), šroub! V takový den o tři sta překonám normu!

A trocha Lukešovy poezie:

Odpověď

Mne nazval jste básníkem „Smrtihlavem“,

Vítězslave, Vy, Nezvale,

Z té bolševiků třídy, kde je mravem

Veršovat nedbale!

Vy nazval jste mne sůvou hřbitovní,

Že teskně Vám má lyra v uši zněla?

Mně račte vlézti na jistou část těla,

(svůj otvor má břicho v ní!)

Vy nazval jste mne básníkem-hrobaříkem

A buržoasní třídy sluhou?

Tož, básníkem přec – a ne s velkým břichem

Žvanivým tlučhubou.

(Car Osten: Dekadentův lós)

V současné době se tímto autorem zabývá především Vladimír Borecký (viz adresa: http://lege.cz/win.en/osten.htm

Lukeš, Jan: Co byl paxistický puč v Praze o vánocích 1945 (dopis akademiku Ivanu Málkovi). Praha, Pražská imaginace a Lege artis 1991.

Lukeš, Jan: Z knižnice iškovské kultury. Praha, Garamond 2000.

Lukeš, Jan: Můj život v hudbě. Brno, Petrov 2003.

Osten, Car: Dekadentův lós. Brno, Petrov 1999. (Výbor vytvořený ze sbírky Za zastřenými okny.)