Sovětský svaz zničil miliony lidských životů, především pak moje mládí. Toť hlavní myšlenka volného pokračování prózy Hrdý Budžes, která získala čtenáře i divadelní publikum svým nepodbízivým a jemným humorem.

Spisovatelčina představivost se nám snaží popsat nepříliš vzdálenou minulost, která ještě neznala supermarkety, dovolené v Chorvatsku a televizi Nova. Ocitáme se v sedmdesátých letech dvacátého století, v jedné z historických etap socialistického Československa. Pečlivé hospodyňky netrpělivě přešlapují ve frontách na banány a pozdrav „čest práci“ slyšíme častěji než „dobrý den“. Bohužel se už na stránkách románu nesetkáme s hlavní hrdinkou předchozí knihy, malou rozjívenou Helenkou a jejím sice dětským, ale zato neotřelým pohledem na svět. Čas je neúprosný strojvůdce, i ona musela dospět. Z roztomile obtloustlé holčičky se stává osmnáctiletá slečna, studentka gymnázia a začínající spisovatelka. Řeší běžné problémy adolescentů - vztahy s přáteli, první lásky a milostná zklamání, formuje si své životní názory, rebelsky vystupuje proti nešvarům té tolik nešťastné doby, zkouší psát první básně a povídky. Všechny tyto příběhy vypráví autorka vtipným a jednoduchým jazykem, který čtenáře snadno rozesměje. Neocenitelná je především její schopnost sebeironie a nadhledu. Zážitky s tampony a brutálně zavražděnými křečky však střídají méně zábavná témata - nepřijetí na vysokou školu z kádrových důvodů, úvahy o emigraci a její odmítnutí („Praha je tak krásná“). I popisy fungování komunistického školského systému nutně působí podobně jako dobře známé klišé o „studené sprše“. Vrátí nás zpět do reality a my znechuceně odsoudíme soudobou politickou praxi.

Po této knize s chutí sáhne nejen pamětník, ale i čtenář s mladším datem narození, přestože touto - na první pohled možná fraškovitou - zkušeností neprošel. Nalézáme zde obraz normalizačního procesu, přijímaného nejistě a rozporuplně společností i historiky. Zatím od roku 1989 uplynulo příliš málo času na to, abychom ho byli schopni objektivně zhodnotit. I Oněgin hledí na komunismus zaujatě a subjektivně, ale je zajímavou ukázkou toho, jak dějiny vlády jedné strany hodnotí někteří z našich současníků.

Bohužel, i toto prosluněné dílko trpí nešvary většiny volných pokračování, snažících se navázat na své úspěšné předchůdce. Opakuje již stokrát řečené, nenajdeme v něm tolik obdivovanou originalitu Hrdého Budžese. Helenka Freisteinová se svým „komunisti a rusáci jsou …, jen se to nesmí řikat“, zmizela do nenávratna. Zůstala jen sentimentální vzpomínka a touha dozvědět se něco zajímavého o jejím osudu.

Dousková, Irena: Oněgin byl Rusák. Brno, Druhé město 2006. 258 s.