Nikola Čulík se narodil roku 1983 v Praze, poté co dokončil základní a středoškolské vzdělání, studoval fakultu architektury ČVUT, ze které roku 2005 odešel do ateliéru kresby (atelier prof. Svobodové) na pražské AVU. Podle vlastních slov maluje již odmalička. Úspěchy zaznamenal i v profesní kariéře — nakladatelství Torst již použilo jeho kresby na obálku a předsádku knihy Tamerlán musí zemřít (Louise Welshová); v budoucnu mají Čulíkovy ilustrace vyzdobit knihu Helma hrůzy od Viktora Plevina a série ilustrací by měla v budoucnu doprovodit španělské vydání Příšerných příběhů od Egona Bondyho.

Na samotné výstavě kvantitativně převažovaly kresby nad malbami, reprezentované asi osmi většími plátny. Mimo okrajového motivu letadla se na Čulíkových obrazech objevují portréty imaginárních lidí, obličeje a těla zasazená do prázdného prostoru, často mimo střed kompozice, do pozice nevyvážené jiným prvkem ve zlatém řezu. Obličeje a těla v monochromatických studených barvách jako by dýchaly prázdnotou, jako by stály mimo čas, nehybné, klidné, ustrnulé. Minimalismem, i když jiného druhu, se vyznačují i autorovy kresby. Většinou zabírají malý formát, jsou vytvořeny převážně tužkou (uhel používá autor na větší práce). Zvládnutí dobré techniky umožňuje Niku Čulíkovi zajímavé hry se světlem; plochy různých odstínů šedé a černé někdy vyvolávají dojem, jako by měl divák před sebou grafický list. Na výstavu se bohužel nedostaly nejnovější autorovy práce — série kreseb s krátkými texty velmi osobního charakteru. Vlastní život je pro Nikolu Čulíka velmi silným zdrojem inspirace (sebereflexe je patrna například v kresbách Vánoce 1984 nebo v dílku s jednoduchým názvem 1983, což je rok autorova narození).

Kresby doplněné kratšími texty - nový žánr - představují autorovu snahu současnosti; Nikola Čulík v nich ještě více akcentuje sebereflexi a představuje v nich specifické vidění světa. Ilustrujícím příkladem může být kombinované dílko s jednoduchým názvem Soužití — černá postavička autorova mezi konturami psí bytosti prozrazuje jistou melancholii; jako by se malíř viděl v obrazu svého psa a skrze něj sám sebe.

Nikola Čulík nejspíše spěje k údělu psychologického malířství — už nyní jsou jeho hlavními náměty lidé, tváře, specifické vnímání reality.