Strast ho provázela snad na celé jeho životní cestě - matka měla Andrejka s jiným mužem, než kterého si vzala; už na prvních stránkách chce manžel krásné Márie svou ženu zabít, nestane se tak. Následně malý Andrej vyrůstá v Poljaně, v cikánské osadě na hranicích Slovenska a Polska, kde platí staré cikánské zvyky a zákony. Poljana je skoro idylickým místem, v němž existují neměnná mezilidská pravidla a jednoduchá starozákonní logika - oko za oko a zub a zub. V této zemi zaslíbené nezůstává Andrejko dlouho, již v útlém dětství projeví své nadprůměrné nadání na drobné krádeže a odjíždí s protřelým strýčkem Štefanem do Prahy. Andrejkovým osudem se proplétá zločin, hladovění a bití.

Šmaus modeluje historii lidí a krajiny, jež je s nimi spjata; Poljana i Praha prochází historickými změnami - příchodem nacistů, odsunem Židů a Cikánů, posléze rudou revolucí, přesídlováním. Na pozadí těchto historických událostí je citlivě nastíněn rozpad tradičního romského společenství - je poukázáno na sociální adaptaci Cikánů v české společnosti. S velkou barvivostí Šmaus poukazuje na mentalitu romské populace, na příčinu mezi propastným rozdílem ve vnímání světa "bílých" a "černých"! Autor to však dokáže velmi nenásilně, dokáže velmi plynule propojit historii jednotlivce, etnika a místa jejich života. Přesto román nemá primární sociální funkci, není sondou, realistickým ztvárněním romského etnika v komunistickém Československu; vypovídá spíš o osudu jednotlivce, o životní cestě, o návratu do přírody-kraje předků (Andrejko se vrací na Poljanu poprvé, když utíká z kruté polepšovny, podruhé pak, aby unikl tíživému životu v Plzni - na Poljaně pak nachází smíření s lidmi, žení se a stává se otcem).

Andrejko Dunka představuje typ. Textem je jako popravčím kolem proplétána romština. "Romani", která sugeruje rozdvojení v myšlení Cikánů, je ale samotnými postavami zapomínána stejnou měrou, jakou se tu zapomíná na tradiční zvyky. Svět, který Šmaus stvořil, se přibližuje vančurovskému modelu - je to svět, jenž má jasné vymezení, není v něm prostor pro pochyby o skutečnosti; dosti zřetelně je také vedena hranice mezi kladným a záporným. Zlé i dobré skutečnosti přicházejí a míjejí. Děvčátko… je skoro prostinká próza, v níž se objevují místy brutální obrazy násilí a zloby - děj, i když nekomplikovaný, je někdy vyjádřen vášnivým básnickým jazykem.

Šmausova kniha není jednoduchá v tom vulgárním smyslu, jak se to občas říká o lidech - je třeba v ní hledat prvky, jako jsou konkretizace cesty, strasti a hledání duševní rovnováhy. Využití cikánské tématiky není náhodné; Andrejko jako přírodní typ osamoceného hrdiny - postava spjatá s přírodou, nepříliš vzdělaná, ale prožívající vášnivě své city a schopná tlumočit je i ostatním - outsider v minoritní společnosti do románu naprosto zapadá. Jednání postav je zcela přirozené, pravděpodobné; přísný kritik by mohl namítnout, že v místech největšího básnického vytržení dochází k částečné idealizaci skutečnosti…, což ale třeba může být jenom dobře.

Jiří Mácha

Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Praha, Knižní klub 2005. 256 s.

LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006