Prof. PhDr. Miroslav Červenka, DrSc. (5. 11. 1932 - 19. 11. 2005) byl literární vědec, básník, překladatel (hlavně z ruštiny, polštiny, slovenštiny a angličtiny). Vystudoval češtinu a literární vědu na FF UK v Praze. V letech 1956-1971 působil v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, poté byl propuštěn a až do roku 1989 pracoval jako knihovník v Pragoprojektu. Od roku 1990 byl opět členem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, přednášel na FF UK a byl také šéfredaktorem časopisu Česká literatura.

Své literárněvědné studie publikoval v řadě českých a zahraničních odborných časopisů. Jako autor veršů, kritik i programových statí se podílel na časopisu Květen. Uspořádal a komentoval díla K. H. Máchy, A. Sovy, O. Březiny, K. Tomana, R. Jakobsona, J. Mukařovského a jiných. Jako překladatel vědecké literatury přispěl významně k uvedení některých rozhodujících osobností do české kultury (Jakobson, Propp), mimo jiné překládal z ruštiny A. S. Puškina, ze slovenštiny R. Fabryho...

V literárněvědné práci navázal na tradice českého strukturalismu, spojoval teorii literatury a textologii s pohledem historickým. K nejvýznamnějším dílům patří studie Český volný verš devadesátých let (1963), Symboly, písně a mýty (1966), Z večerní školy versologie 1-4 (1983 a 1989 v samizdatu, 1991, 1995, 1999), Styl a význam (1991), Obléhání zevnitř (1996), Dějiny českého volného verše (2001).

Jako básník debutoval roku 1949 verši ve Směně. Je autorem mnoha básnických sbírek - např. To jsi ty, země (1956), Hra na hvězdy (1962), Dvacet tři patnáct (1979 v samizdatu), Strojopisná trilogie (1985 v samizdatu), Za řekou (1996).

NÁPIS NA MNE

Ještě, ještě cos koktám. Ještě se chví

nárazy hmyzu nedovadlý trs trávy.

Ale chřástal už opouští luka, dolů potokem

syčí povodeň tmy.

Budoucí přítomné dáví.

Má tvář, ta někdejší má... K dílu skloněná,

růžové plamínky, které mě do ruky hřály.

Co tehdy jsem žíhal a ryl, dnes žere rez červená.

Přítomné minulé kalí.

A tam, kde moře písčinou prostírá naftový sliz

a písčina do moře jedovatá zrna udroluje,

ženám se zamykají klíny, z dětských pohledů

cizota teče jak hnis,

bezčasé věčnému se pošklebuje.

(Červenka, Miroslav: Dvacet tři patnáct. Stockholm, PmD 1986.)

Osobní vzpomínky kolegů, přátel a studentů

PhDr. Zdeňka Nováková, redaktorka České knižnice

Nejprve jsem o Miroslavu Červenkovi dlouho jen slyšela. Jeho jméno jsem znala z odborných studií, později se občas objevilo v samizdatu, jeho "ústavní generace" vyprávěla úsměvné, heroické historky, v nichž vystupoval jako jakýsi rytíř bez bázně a hany, mluvilo se o kotelně, o jakémsi dětském fotbalu v krabici...

Znala jsem několik jeho žáků z podzemní univerzity.

Asi v polovině osmdesátých let mě pozvali mí tehdy "strahovští" editoři (tehdejší sídlo Ústavu pro českou literaturu) na Červenkovu, tehdy pravděpodobně poloilegální, přednášku. Týkala se versologie a byla hodně teoretická, ale jeho osobní projev byl zcela strhující - jeho auditorium ho sledovalo se zatajeným dechem, jako by šlo o nejnapínavější věc na světě, a on sám přednášel jako o život. Mně se tehdy zdálo, jako by se mi někdo vloupal do mozku a vytvářel tam nové spoje...

Na počátku 90. let jsem zpovzdálí zaznamenala jeho návrat do oficiálního odborného života.

K našemu osobnímu seznámení a profesní spolupráci však došlo až v roce 1995, a to vlastně ex offo, nad projektem edice české klasické literatury Česká knižnice. Při jejím koncipování byl jedním z hlavních organizátorů a posléze předsedou její vědecké rady - já jsem se tehdy stala její redaktorkou. Podle oné ústavní přednášky jsem věděla, že nadcházející spolupráce nebude všední. To se projevilo hned na počátku, když M. Červenka připravil jako editor a komentátor první svazek Knižnice - Máchovu poezii. Jeho komentář jsem zredigovala jako obvykle, v duchu "konstruktivní opozice" bez ambic na poslední slovo. Je to ono pověstné redakční chytání za slovíčka, opírání se o stavbu textu, zda náhodou pod tlakem nespadne. Před debatou nad textem jsem se trochu zalekla své troufalosti (dokonce jsem si ověřovala u jeho dávné kolegyně, zda jsem nezašla příliš daleko), ale pak jsem se přece odvážila. Následující debata se podobala spíše poziční válce než korektní společenské diskusi a dostávalo se mi v ní i takovýchto poučení:

N: "Patří sem soucítění, nebo spolucítění?"

Č: "To je přece totéž! - - - Ne! - Aha, to je tak, že když vidím ženu na ulici, jak pláče, když soucítím, vyndám kapesník a utřu jí slzy, a když spolucítím, rozpláču se taky. Dáme soucítění."

Skutečná spolupráce nad velkým dílem musí probíhat v ovzduší vzájemné důvěry a spoléhání, jinak postrádá smysl. Domnívám se, že právě toto temperamentní redigování Máchy byla ona vzácná chvíle, kdy se nám podařilo nastolit stav vzájemné důvěry, který se dalšími zkušenostmi prohloubil a který nás zcela neopustil ani v náročných situacích následné desetileté intenzivní spolupráce.

Být předsedou vědecké rady České knižnice byl nelehký úkol - znamenalo to předsedat více než dvaceti literárním vědcům různého zaměření, školení, věku, ambic i povahy a dovést je k soustředění nad společným dílem. Při jeho působení v této funkci se uplatňovala zejména jeho samozřejmě prožívaná kolegialita, která mu zajišťovala přirozenou a neokázalou autoritu, kterou všichni zúčastnění vnímali a respektovali, a to při souhlasu i nesouhlasu. Sám označoval své působení fotbalovou terminologií - přál si mít úlohu "libera", svobodně zasahujícího hráče bez konkrétního určení, což v jeho pojetí znamenalo, že přečetl všechno, co bylo do edice zařazeno a v ní komentováno, a byl ochoten kdykoliv poradit či zasáhnout. Svá redakční SOS jsem adresovala převážně jemu.

Před dvěma lety mi nabídl svou účast v mém budoucím textologickém semináří na katedře české literatury. Ráda jsem jeho nabídku přijala - cítila jsem z jeho strany oporu hlavně v teoretických otázkách - a cítila jsem se jí samozřejmě poctěna. Nevěděla jsem tehdy ještě zcela, že mne čeká životní souvislý dvouletý dialog a uvažování o společném oboru v inspirativní atmosféře skupiny mladých lidí, to, co se nazývalo v původním slova smyslu spolusbíráním - kolegialitou. Vedle toho Mirek svými vystoupeními názorně demonstroval, jak může být múzičnost ve spojení se vzděláním cenným pedagogickým klíčem.

Uvažuji-li dnes, už z perspektivy Mirkovy nepřítomnosti, o svých ziscích ze setkání a spolupráce s ním, musím připočíst i ten poslední. Z poslední návštěvy mi bylo jasné, že do posledních chvil neslevil ze svého životního nadhledu i příznačné vehemence. Jako by byl pro Mirka konec života jen technickým problémem - lidská východiska si zachoval nedotčena.

Mgr. Daniela Iwashita, redaktorka Lidových novin

aba bcb cdc… xyx y

Nás, kteří jsme studium bohemistiky nastoupili na podzim 1989, čekalo něco jako životní výhra v loterii. Nejdřív to tak ovšem nevypadalo: zažili jsme poslední dny éry profesora Rzounka, který najednou přišel přednášet literaturu 19. století místo ohlášeného Jiřího Hošny a pouštěl na nás hrůzu. A pak během krátké doby nastoupili lidé, kterých se fakulta dřív zbavila, nebo o ně do té doby vůbec nestála: Vladimír Binar, Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Jaroslava Janáčková, Jan Lehár, Alexandr Stich… Vedení katedry literatury převzal Miroslav Procházka. Tito lidé na nás začali klást nové nároky a otevřeli nám nové světy i knihy, o jejichž existenci jsme do té doby neměli tušení. Ale hlavně nás učili od začátku číst a rozumět. A někteří – a to byl snad ten největší dar – se sami snažili rozumět nám. Nebylo to snadné: my jsme se narodili v době, kdy oni zažili vyhazovy, publikační zákazy a největší existenční starosti. Teď jsme se tedy sešli: oni se svou obrovskou zkušeností a my se svou obrovskou nezkušeností.

Díky těmto učitelům jsme do školy chodili rádi, často a dlouho (dalo by se říci, že někteří z nás i přes čas, třeba osm let). Přednášky a semináře Miroslava Červenky, zejména z metod literární vědy, versologie a poezie 20. století, jsme navštěvovali od roku 1990 několik let. Program se neopakoval. Jen některé motivy a detaily se opakovaly.

Jedním z nich byl černý diář, který na začátku každého semináře Miroslav Červenka otevřel a nad kterým seděl v čele stolu. Když poslouchal, držel si hlavu v dlaních, občas se zhoupnul na loktech, rozhlížel se a často si vjel rukama do vlasů, jako by si je chtěl rvát. I při té neposednosti pořád poslouchal nebo přemýšlel a občas si do diáře něco zapsal. To bylo velmi povzbudivé: pozorně nás vnímal.

Uvolněnost a přirozenost jeho projevu nám pomohly překonat strach, že se ztrapníme, když něco nevíme (což bylo vždy odůvodněné, ale také velmi zákeřné trauma) – protože ta bariéra mezi zkušeností a nezkušeností vždycky vyvolávala pokušení „radši mlčet“. A tenhle učitel se k nám obracel jako k partnerům: nepodlézal, byl náročný v úkolech, ale také naléhavý a neodbytný v otázkách, připravený k rozhovoru, neobrňoval se.

Přiblížit Miroslava Červenku jako učitele v akci znamená zachytit různé nuance jeho patosu. Patos v jeho pojetí však znamenal vášeň, v žádném případě ne květnatost nebo sentiment.

Někdy, když něco zaujatě vykládal, kladl na důležitá slova silný důraz, udělal pomlku a slovo pak vyrazil a přitom pohyboval rukou, jako by dirigoval: ukazoval ztišení, zpomalení, zastavení, oblouk nebo vlnu. Jednou takhle důrazně a dramaticky vyslovil (možná trochu zařval) slovo „čelit“. Bylo to ztělesnění významu toho slova, jako by šel čelem i hlasem proti nějaké síle, kterou ale nepojmenoval. Slovo „čelit“ mám od té doby spojené s ním.

V poznámkách z přednášek o poezii 90. let 19. století nacházím na začátku jednoho zápisu větu TRES FACIUNT COLLEGIUM. To nejspíš řekl a možná i napsal na tabuli on. Dnes to je připomínka: s Miroslavem Červenkou jsme zažili semináře, kde bylo narváno, ale taky řadu seminářů a přednášek, kde jsme byli jen tři – a jedním z těch tří byl profesor Červenka. A on se nenechal vyvést z míry, nerušil seminář, neměnil program a přednášel pro dva lidi.

Ze zápisků z průběhu několika let studia (začínají 3. října 1990) vystupují při rozmanitosti témat určité konstanty. Některé lze předvídat: například Jakobson (nezdá se vám, že ti nejlepší učitelé znovu a znovu mluví o těch, kteří je nejvíc naučili?), anebo metrum – to zas připomíná, že Miroslav Červenka stále zkoumal nějaký řád a hranice. V souvislosti s poezií mluvil nepřímo o otázkách života, a to se projevilo v motivech zdánlivě vedlejších. V průběhu let se „mimochodem“ vracel například ke staré otázce, zda je zlo pozitivní, nebo spočívá v nepřítomnosti dobra. Podobně podstatný je motiv volby. 5. listopadu 1992 nám Miroslav Červenka vykládal něco, s čím se ve stylistice studenti setkávají znovu a znovu, ale to neznamená, že jim to někdy opravdu dojde: „Určitý výběr nese s sebou nějakou informaci, co volím, proti tomu, co odmítám.“ Jako příklad uvedl synonyma noha a haksna. Datum ovšem připomíná, že ten den bylo Miroslavu Červenkovi šedesát let. Tehdy večer nezůstal na oslavě, kterou mu uspořádali kolegové z Ústavu pro českou literaturu, a šel učit. Také volba, která nese informaci.

Jiným motivem, který se vracel, byl konec. Několik seminářů jsme diskutovali o Poeově Havranovi a Filosofii básnické skladby, kde Poe mluví provokativně o tom, že Havran je psán od konce. Jindy, 19. listopadu 1992, když Miroslav Červenka přednášel o strofách, konkrétně o tercině (aba bcb cdc… xyx y) a o tom, že rytmický impuls ji předurčuje k stálému pokračování, dodal: „Se vším se musí přestat, to je taková základní poučka.“

Když jsme se 19. listopadu 2005 dozvěděli o smrti Miroslava Červenky, můj muž, který ho také poznal, mi řekl: „Jsou dva druhy laskavosti. První je laskavost, jakou prokazuje a vyžaduje většina lidí, laskavost viditelná. Když mi umře někdo, koho mám rád, všichni se seběhnou a začnou mě hlasitě utěšovat. A druhá je laskavost mé matky. Když půjdu na pohřeb toho, koho mám rád a kdo mi chybí, ona mi předtím naleští boty, aniž by o tom padlo slovo. Tohle byl člověk, jakého už nepotkáš. Člověk, který ti prokazoval tu druhou laskavost.“

To platí, a nejenom mně. Miroslav Červenka prokazoval studentům dobro třeba tím, že věcně oponoval, aniž by ubližoval, že přicházel a velkoryse rozdával, aniž by vymáhal dluh, a že leckdy – navzdory svému temperamentu – dokázal taktně mlčet. Když jsme pak ze školy odešli, bylo pro nás dobrem vědomí, že on na té fakultě stále je. Představoval určité prostředí, ve kterém nám bylo dobře, které nám poskytlo oporu a dodalo odvahu. Působilo přirozeně a samozřejmě. Ale samozřejmé to vůbec nebylo.

Mgr. Kateřina Ondřejová, doktorandka FF UK

Poprvé jsem profesora Červenku viděla coby přednášejícího Úvodu do teorie literatury. Posluchárna číslo 300 byla narvaná k prasknutí: lavice plné, studenti sedí na zemi, postávají u dveří – zkrátka první hodina prvního ročníku na vysoké škole. O pár měsíců později byla tatáž posluchárna skoro prázdná. Pár lidí bylo rozeseto po lavicích, většina z nich upřeně hleděla z okna na Hradčany, zatímco u tabule stál ten zvláštní člověk vykládající látku trochu hulákavým hlasem a celou dobu si popotahující svetr. V tomhle případě profesor Červenka nepůsobil jako příliš uchvacující řečník.

Ale to neznamená, že nebyl dobrý učitel. Za nějakou dobu jsem to měla šanci zjistit na několika jeho seminářích. Pokud člověk očekával servis – že přijde, sedne a učitel ho zaujme svým skvělým výkladem a hodinu a půl ho bude bavit – nedočkal se. Profesor Červenka byl podle mého daleko spíš člověk, který čekal odezvu z druhé strany, rád diskutoval, hádal se, hledal řešení společně s dalšími lidmi. Ale k tomu právě potřeboval náš podnět – na semináři musel být někdo, kdo se ptal, kdo jen neseděl jako před plátnem v kině.

Pokud byla tahle podmínka splněna, byl to zážitek: strávili jste seminář v přítomnosti člověka, který sršel nadšením, radoval se z každého nápadu, se kterým student přišel, jako by byl jeho vlastní, nebo vlastně ještě víc – což mě fascinovalo. Nikdy si na nás studentech nic nedokazoval. Nepotřeboval nás ujišťovat, že toho ví víc než my. K básníkům, kterými se zabýval, měl zvláštní vztah - jako k živým lidem. Tak o nich mluvil a taky dost často lehce plebejským způsobem žertoval. (Co si od něj vyslechl takový Mácha, Březina nebo Halas!)

Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla na několik let stát jeho pomvědkou, psala jsem u něj několik literárních prací, včetně diplomové, a konečně byl i mým školitelem v postgraduálním studiu. Tuhle školu beru jako to nejlepší z mého studia na filozofické fakultě. Myslím, že diplomovou práci jsem se donutila dopsat jenom díky jeho halekání: „Kateřino! Kdy přinesete další kapitolu?“ A zpětně si uvědomuju, jaký to byl luxus. Každou část diplomky četl nejméně dvakrát, strávili jsme hodiny v rozhovorech o různých tématech, ze kterých si pamatuju hlavně jeho obrovské zapálení a radost z toho, když jsem přišla s malým nápadem. V diplomce jsem se odvážila polemizovat s jednou marginální věcí z jeho studie. Jistě si umíte představit nejrůznější reakce vedoucích, školitelů či konzultantů. Profesor Červenka měl radost. Velkou. A já se dmula pýchou. A velkou část studijních povinností plnila proto, abych ho potěšila. A to je sakra dobrý způsob studia...

V některých věcech jsem ho nechápala. Bylo jasné (aspoň pro mě), které básníky má nejraději, jaká témata ho zajímají. Přesto měl někdy zvláštní tendenci neříkat to na rovinu, nedávat to vlastně studentům najevo. Něco jiného je prý učit, tedy předávat informace, a něco jiného vnucovat vlastní názor. To druhé bylo podle něj nepřípustné. Není prý možné studenty ovlivňovat. Je to paradox: co já beru za největší školu pro mě, je právě to, že mě ovlivnil, že jsem viděla, jak moc má rád Halase, jak a proč ho baví versologické bádání.

Když jsem si naprosto troufale jako svůj vůbec první seminář vybrala interpretaci Halasových veršů, říkal: „To je úžasné, že jste si vybrala něco, co vás baví. Takové krásné téma. To mě by nikdy nenapadlo.“ A já si říkala, co asi studentům z Halase předá takové malé pívo jako já, a jak by asi ten seminář vypadal, kdyby ho vedl on.

Když loni na jaře říkal, že holt umře, že musí aspoň dokončit, co začal, a nerozpracovávat stále nové věci, myslela jsem si (asi jako každý člověk v mých letech), že to tak lidé od určitého věku říkají. Chovala jsem se, jako by tu měl být ještě hodně, hodně dlouho. Pro ostatní, pro mě. Inu – naivita a nafoukanost nás mladých, co si myslíme, že všechno je tu jen kvůli nám a pro nás. Pravda je, že konkrétně mně se dostalo velmi mnoho jeho pozornosti, víc než jsem si zasloužila a daleko víc, než bych kdy měla očekávat. Mám co splácet.

Adéla Gemrothová, studentka FF UK

Nebát se (a) vést dialog

Profesora Červenku nebylo možné přehlédnout. Nepřehlédnutelným jevům se zpravidla nevyhýbám, přitahují moji pozornost včetně tímto implikované skepse, provokují moji potřebu přijít jim na kloub, je-li jaký; zjistit, poskytnou-li mi prostor k vlastnímu pokusu jejich prostor sdílet. Jak plyne čas od smrti pana profesora, začínám pozorovat, že mi na horizontu mé vlastní, především lidské zkušenosti vyvstávají právě ta jeho specifika, která pro nános pedagogické a profesní manýry přehlédnutelnými zůstávala. Setkávám se s nimi v ostatních.

Před pár dny jsem se při zkoušce svého vyučujícího zeptala na to, co o daném jevu soudí on, když jsem už sama neměla co nabídnout (vyčerpavši své znalosti, představivost i schopnosti empatie) a hrozilo, že na diskusi "správného" řešení už nezbude prostor. Byla jsem důrazně poučena o tom, že ptát se zkoušejícího se, velmi střídmě řečeno, nesluší, neboť otázky pokládá on, a co víc, "toto" opravdu rád nemá. Pan profesor Červenka se vést dialog u nejrůznějších zkoušek nebál, vedl jej i sám se sebou, nebál se položit otázku ani tehdy, kdy ji mnozí ostatní považovali za promlčenou. Byl dobrým partnerem nejen svým kolegům, ale i tématům. Podařilo se mu překlenout to, co mnozí z nás ještě ani nepřehlédli. Čest jeho památce.