Tak asi vůbec první knížku jsem nečetl, ale byla mi čtena. Jako předškolák jsem ještě moc číst neuměl, ale už - alespoň v mém případě - mi literatura procházela žaludkem. Maminka totiž vypozorovala, že sním mnohem více, když se mi k jídlu čtou pohádky, a tak to obvykle praktikovala vždy v čase večeře.

Já jsem si pak po úspěšném najedení za odměnu prohlížel ty nádherné ilustrace Jiřího Trnky k Českým pohádkám, neboť právě o tuhle knihu se jednalo. Sotva jsem se naučil číst "na vlastní oči", tak jsem skočil od pohádek rovnou k literatuře pro dospělé. Mojí nejoblíbenější knihou se poté stali Psohlavci od Aloise Jiráska a v nich zejména taková dramatická místa jako poprava Jana Koziny na plzeňském náměstí atd.

Zkrátka svět dospělé literatury mě záhy pohltil. K pohádkám se vracím

až teď, a když je nečtu, tak je alespoň píšu.

Připravila (hol)

LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006