Michal Ajvaz (narozen 30. 10. 1949) patří k výrazným osobnostem současné české literatury. Absolvoval studia češtiny a estetiky na FF UK, poté vystřídal několik různých profesí (mj. pracoval jako dělník, domovník, noční hlídač garáží) a od roku 1994 zůstal na volné noze spisovatelské.

Debutoval na sklonku normalizace básnickou sbírkou s mírně zavádějícím názvem Vražda v hotelu Intercontinental (1989), v níž již předznamenal základní témata i motivy své poetiky: spojení filozofie a fantastična, mýtu a dobrodružství, hledání cesty a popírání povrchové logiky věcí. K zpochybnění tradičně pojímané reality využívá především svou imaginaci a hledá i druhé strany mincí (života), ke kterým je třeba se dostat i tou nejnepravděpodobnější cestou.

V devadesátých letech vyšla povídková sbírka Návrat starého varana (1991), románová prvotina Druhé město (1993) a dvě novely v souboru pojmenovaném Tyrkysový orel (1997). Beletristickou část jeho díla doplňuje pak fiktivní cestopis Zlatý věk (2002) a nejnovější román Prázdné ulice (2004), za který Ajvaz letos obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. I tady je na prvním místě tajemství, magično a zdánlivě nevysvětlitelné jevy.

Druhou linii Ajvazovy tvorby představují esteticko-filozofické eseje a studie Znak a bytí (1994), Tajemství knihy (1997), Sny gramatik, záře písmen (2003) a Světelný prales (2003).

Ajvaz se netají svou zálibou v tzv. pokleslé literatuře, jako jsou detektivky, thrillery nebo akční filmy, důležité prvky literatury jsou podle něho i dobrodružství a hra. Nikoliv psychologizující rozjímání, ale dobírání se různých úhlů pohledu a překračování hranic obecně přijatých. Inspiraci nachází např. u Homéra, kde se bloudění pojí s potkáváním se s neznámým, nebo u J. L. Borgese, Kafky či Hrabala, stejně jako u Jamese Bonda. Kromě originálního vidění světa je to i způsob vyprávění a hledání možností jazyka, co je v Ajvazově psaní nepřehlédnutelné.