První knížku, kterou jsem kdy přečetla, napsal Ondřej Sekora a jmenovala se Knížka Ferdy Mravence. Pamatuji si ji proto, že jsem se kvůli příběhům mravenečka s puntíkovaným motýlkem naučila číst o rok dříve, než jsem se dostala do spárů učitelek. Psal se rok 1962 a mně bylo pět. Do té doby mi z knih četli rodiče, ale protože jsem se chystala do nemocnice na operaci, naučila mě maminka číst. Byla to moje "dětská bible". Působila na mě tak mocně, že jsem se na tom nemocničním lůžku převtělovala do všech těch hmyzích potvor, které na stránkách defilovaly, jakobych si prodělávala nižší vývojová stadia svého života. Když jsem se pak vrátila domů a pobíhala po zahradě, prožívala jsem jakési "poferdovské" klišé - po přečtení knížky asi obvyklé: nezašlapávala jsem mravenečky, ani je jinak nemučila. Byli to kámoši a každý mohl být Ferda. S oblibou jsem také pozorovala listy obalené zelenými mšicemi. Z knížky jsem si pamatovala, že pro mravence to byly "krávy", tedy vítaný zdroj potravy - tehdy ovšem ještě bez BSE. Jejich "mlíčko" jsem se ale přesto pít neodvážila.

Litenky č. 1/17, roč. 2005/2006